„Měla jsem to štěstí, že jsem mohla studovat dálkově," vzpomíná.

Přestože byla sama žákyní školy, ve které teď plní funkci ředitelky, po úspěšně ukončeném studiu učila nejprve v okolních vesnicích, v Rychnově a v Třebařově. „Pak jsem si dala asi rok a půl pohov od učení. Byla jsem jako vychovatelka ve Třebové na internátě, protože mě zrazovaly hlasivky," říká Jaroslava Skácelíková. Naštěstí se všechno vyřešilo operací štítné žlázy. Na základní škole na Kostelním náměstí se uvolnilo místo učitelky, které ihned přijala. „Jsem zde už opravdu dlouho," směje se nynější ředitelka, která se této funkci věnuje už více než deset let.

Největším úskalím ředitelské práce je papírování. „Administrativa a papíry, papíry, papíry… to je asi největší rozdíl v práci ředitele a učitele. Pak také to, že ten, kdo byl předtím v pozici vašeho kolegy se dostal do pozice podřízeného a to někdy bývá nesmírně obtížné," prozrazuje Jaroslava Skácelíková.
Raději by upřednostnila vedení, které by do učitelského kolektivu dříve vůbec nepatřilo. „Ale nelituji toho, že jsem se stala ředitelkou," dodává, „mám ráda tuto práci. Je to úplně něco jiného, úplně jiný úhel pohledu. Člověk vidí školu z velkého nadhledu, vidí všechny úspěchy žáků. Jako učitel znáte jen svoje úspěchy a děti, které učíte. Z ředitelského postu vidím školu úplně jinak. Navíc už více komunikuji například s rodiči a se všemi dětmi, se všemi učiteli. Dříve jsem se s některými třeba jen pozdravila, prohodila pár slov na obědě a podobně."

Veškeré věci související se školou jsou pod jejím dohledem. „Sem tam nějaké prázdniny mám, ale jinak na všechny věci a akce dohlížím. I na prázdninové vymalování. Něco se dá vyřídit po telefonu, občas sednu na kolo a dojedu do školy. Nemám to koneckonců nijak daleko," míní.
Čtrnáct dní před začátkem vyučování všechno chystala a dolaďovala, aby mohlo být prvního září otevřeno. „Učitelé nastupují týden před začátkem školy nebo někdy méně. Záleží na tom, jak jim vychází dovolená a také na tom, jak se o prázdninách ve škole pracovalo a co se měnilo," prozrazuje její vedoucí.

Kromě ředitelování ale i nadále učí. „Baví mě učit, učím hrozně ráda. Děti se mění, jsou mnohem zvídavější. Nejsou tak zakřiknuté, nebojí se říct svůj názor. Když se jim dá tvůrčí prostor, tak jsou daleko pracovitější. Už nesedí jen „na zadku", ale učíme je například i pracovat ve dvojicích," prozrazuje. Kromě češtiny a dějepisu vyučuje Jaroslava Skácelíková také cizí jazyk. „Od té doby, co byl zaveden druhý povinný jazyk, učím také němčinu. S radostí jsem se k ní po letech vrátila. Už se to učí jinak, přece jen ty technické vymoženosti a spousta nových interaktivních pomůcek posouvají jazyk úplně někam jinam," tvrdí.

Přestože je škola na Kostelním náměstí menší, její žáci zaznamenávají řadu úspěchů. „Těší mě, že přestože pohled na naše školní hřiště je smutnější a máme jen jednu malou tělocvičnu, tak naše sportovní úspěchy jsou obrovské a obdivuhodné," chválí své žáky.

Na malé škole se každý s každým zná. „Je fajn, když děti přijdou a řeknou, že jsem učila jejich rodiče. Malá škola má své obrovské kouzlo, znáte děti, znáte rodiče, není to anonymní, což je obrovská výhoda. Člověk si sice zvykne na všechno, ale asi bych velkou školu nechtěla. Je tady taková přátelštější atmosféra. Děti si pamatujete nejen podle příjmení, ale i podle křestních jmen," uzavírá s úsměvem Jaroslava Skácelíková.

Vendula Haraštová