Kláru s Andreou čekají tři náročné měsíce v Indii na stáži mezi chudými lidmi v Mombai

Klára i Andrea studují vyšší odbornou školu Caritas v Olomouci, obor mezinárodní humanitární a sociální práce.

Jak jste se dostaly ke stáži v exotické Indii?

Andrea: V našem oboru je povinné ve druhém ročníku vyjet do zahraničí na tříměsíční praxi. V nabídce je více zemí, ze kterých si můžeme vybírat. Zaujala nás možnost vyrazit do Indie, a to díky rozvojovým projektům.

Klára: Mám to podobné. U mě hrálo docela velkou roli to, že v nabídce zemí, kde jsou rozvojové projekty, byly jen dvě Uganda a Indie. Na Ugandu bych si netroufla a ani by mi to doma nepovolili.

Přípravy na tak dalekou cestu jsou velké, balení i očkování?

Klára: Musely jsme se nechat očkovat hlavně proti žloutence, břišnímu tyfu a proti vzteklině. Víc jsme si toho nedávaly. Mělo by to stačit.

Andrea: Musely jsme si také zařídit víza.

Jak je to v Indii s jazykem? Domluvíte se tam anglicky?

Klára: Úředním jazykem je angličtina, ale oni mluví hindí a ještě každý federální stát má vlastní jazyk. Možná bude trochu problém, a to hlavně s klienty organizací, kteří asi nebudou umět anglicky. Počítáme, že pracovníci organizací by anglicky umět měli.

Seznámily jste se alespoň se základy jejich jazyka?

Andrea: Je to zajímavý jazyk, není naprosto ničemu podobný a poměrně dost těžký. Ale plánuji, že bych se naučila maráthí, což je místní jazyk ve státě, kde budeme. Jde nám hlavně o základní fráze, abychom mohly ženám, které neumí anglicky, říci, odkud jsme a už to nás může více začlenit do jejich komunity a snažit se více porozumět jejich problémům.

Klára: Hlavní problém vidím v tom, že není žádný slovník. Hledala jsem na internetu a na jeden jsem narazila. Ale nevím, jestli by šel vůbec objednat. Je totiž anglicko hindí nebo anglicko maráthí. Trochu jsme doufaly, že nám studentky, co byly v Indii vloni, dají nějaká slovíčka. Bohužel nás zklamaly.

Andrea: Doufáme, že ten mentor, co je v Indii, nám poskytne nějaké základní věty.

Odlétáte ve středu. Už víte, co vás v Indii po příletu čeká?

Klára: letíme do Mombaie. Měl by tam na nás čekat mentor, indický jezuita, který spolupracuje s naší školou. Díky němu můžeme stáže v Indii absolvovat. Všechno tam vyjedná a budeme vlastně pod jeho ochranou.

Takže zůstanete celou dobu jen v Mombai?

Andrea: Jedna organizace, kde máme praxi, se nachází v Mombai. Ale ještě nemáme úplně přesný harmonogram. První zastávka bude u Bethánských sester, tam bychom měly pobýt ten první měsíc.

Konkrétní práci, kterou budete vykonávat, už znáte?

Klára: To si můžeme jenom tipovat podle toho, co tam dělaly holky v minulých letech. Víme, že u Bethánských sester učily děti angličtinu nebo se účastnily svépomocných skupin. Pak nás čeká asi pomoc s nějakou administrativou a hodně také volnočasové aktivity pro děti. V minulosti mohly studentky nahlédnout i do projektu adopce na dálku.

Andrea: Jde hlavně o svépomocné skupiny, protože si myslím, že nemůžeme zásadně ovlivnit jejich chod, tak se spíše budeme snažit porozumět, jak to funguje. Zúčastníme se výroby přírodní medicíny.

Klára: Jedna z organizací H.O.P.E má hodně skupin a rukodělných kroužků pro ženy, aby si mohly přivydělat. Přímo v Mombai se navíc nachází patnáct domů, které nabízí dětem ulice přístřeší a stravu.

Máte přehled, jaká je oblast, kam jedete? Žije tam hodně chudých lidí?

Andrea: Zatím co víme, tak jde o chudou část Indie. Zřejmě budeme mezi těmi nejchudšími lidmi. Jeden kmen se stará o tzv. nedotknutelné, což je ta nejnižší vrstva v Indii.

Klára: V Mombai už jsou rozdíly mezi lidmi docela veliké. Budeme mít možnost vidět tu bohatou vrstvu, ale současně i tu chudou. Třeba právě v Mombai budeme mít možnost dokonce navštívit slum a vidět docela jiný život.

Jaký máte vztah k Indii?

Andrea: Indie mě vždycky fascinovala, chtěla jsem se tam jednou podívat. Pak se ale ten sen utlumil a nyní se mi konečně vyplnil. Hrozně se tam těším. Uvidím, až se vrátím, jestli ji budu mít pořád stejně ráda.

Klára: V Indii jsem nebyla, ale moje mamka ano. I ona mě trochu inspirovala, že jsem si tuhle zemi vybrala. Ale nikdy jsem neuvažovala, že bych ráda jela právě do Indie. Raději mám totiž severské země.

Láká vás jejich náboženství a odlišná kultura?

Klára: Ano, těším se na to, jak je to moc jiné. Mají jiné zvyky a postavení ženy nebo skladbu rodiny. Naučit se to úplně neodsoudit a snažit se tomu nejdříve porozumět, to by bylo fajn.

Co si od stáže v Indii slibujete?

Andrea: Doufám, že zjistím, jestli chci jednoho dne pracovat jako humanitární nebo rozvojový pracovník. Snad mi to ukáže moji životní cestu, jestli mohu dělat v zahraničí, s lidmi, kteří jsou chudí, kteří potřebují pomoc. Taky třeba osobnostně povyrostu. Uvidím jinou kulturu.

Klára: Možná mám až moc velký cíl, ale někdy mám trochu pochybnosti o rozvojové pomoci. Zajímá mne, jak to vnímají sami příjemci pomoci, jestli se jim to líbí, že jim pomáhá někdo z cizí země. Budeme u místních organizací, mohu se zeptat lidí.

Jste ve druhém ročníku. Máte už představu o budoucnosti?

Andrea: Doufám, že se dozvím v Indii, jestli bych zvládla mise, zda v té práci najdu smysl. Podle toho se budou odvíjet moje další kroky. Můj plán, když vše dobře vyjde, je, že bych chtěla pokračovat ještě ve studiu a pak jednoho dne vyrazit na pár misí do ciziny.

Klára: Mám podobný plán. Zbývá mi ještě rok školy, ale ještě mi nepřijde, že bych tuhle práci mohla dělat. Takže bych chtěla pokračovat ve studiu. Nejsem si jistá, jestli bych chtěla tohle dělat celý život, ale misi bych zkusit chtěla. Vyzkoušet si práci v zahraničí a pak zůstat tady na té straně, třeba v organizaci, která pomoc zajišťuje.

Zapojily jste se už do nějaké charitní pomoci tady v České republice?

Andrea: Momentálně dělám v Olomouci v organizaci, která pracuje s postiženými lidmi. Snaží se je vrátit do života. Dělám osobní asistentku klientům. Spolupracuji také s charitou, pomáhám jim s administrativou. Vloni jsem navíc doučovala romské děti. V rámci školy jsme měli dvě praxe. Jednu jsem strávila v charitě, kde jsem pracovala s Romy. Na druhé praxi jsem byla v diagnostickém ústavu na Svatém Kopečku. V minulosti jsem se taky zapojila do několika sbírek.

Klára: Na základní škole jsem chodila s Tříkrálovou sbírkou. Také mám za sebou dvě praxe na škole v Olomouci. Jednu v charitě a druhou v azylovém domě pro matky s dětmi. Docházím tam jednou týdně a věnuji se dětem. Zapojila jsem se i do adopce na dálku. V projektu pomáhám jako překladatelka.

Co vám osobně dává práce pro druhé lidi?

Andrea: To je hodně těžká otázka. Je toho více, co to člověku dává, ale i bere. Asistence u klienta mne baví a naplňuje, člověk si uvědomí různé hodnoty v životě. Na druhou stranu to někdy bere čas a energii. Naučilo mě to být trpělivá.

Klára: Je to pro mě náplň volného času. Pracuji s dětmi, věnujeme se výtvarným aktivitám, samotnou mne to baví a vždycky se na ně těším. Říkám si, že aspoň maminky mají čas si odpočinout.

Jak reagovala vaše rodina, když jste doma oznámily, že poletíte na tři měsíce do Indie?

Andrea: Moje mamka je otevřená všemu, co chci dělat. Nechala mi volnou cestu, ať si vyberu, co chci dělat. Ale hrozně ji to vzalo, bojí se o nás, ale vyrovnává se s tím. Chápe, že si to chci vyzkoušet.

Klára: Rodiče mě hodně podporují. A navíc s tím museli počítat, když jsem se na tu školu hlásila. Ale asi si to tak úplně neuvědomili. Čím více se blíží odjezd, tak je vidět, že se taky bojí, neví, jestli to zvládnu. Původně jsme tam chtěly zůstat ještě déle, ale nevyšlo to. Myslím, že si rodiče oddychli.

Co pro vás bude v Indii asi nejtěžší?

Andrea: Hodně jsem se bála hygieny, ale uklidnila mě studentka, která tam byla před dvěma lety. Říkala, že v organizacích je sprcha, je tam čisto i toalety. Ale třeba ještě strach přijde, až si vezmu batoh na záda a pojedu na letiště.

Klára: Bojím se možná jazykové bariéry, že tam nebude tolik lidí, co umí angličtinu, jak se domluvím s dětmi…

Těšíte se?

Andrea: Už jo. Před dvěma týdny jsem měla cestovní horečku, ale už to přešlo.