Když vidím rolníky, žehnám
M. Třebová - Probíhají žně. Kdykoli jedu kolem pole, na němž zemědělci sklízí obilí, žehnám.
Redakce
Diskutovat (0) 8.8.2010 4:10
Je to prastarý zvyk, který nás může učit úctě k práci, zvláště k té, při níž získáváme chléb – „plod země a lidské práce“ (slova mše svaté). Příroda není pouze továrna na jídlo a volnočasové kratochvíle, ale živý organismus, a letmé požehnání je alespoň tím minimem, které pro ni mohu jako kněz udělat.
Obrazy obilí nebo žní se v Bibli vyskytují hojně. Vždyť práce na poli byla pro drtivou většinu každodenním úmorným údělem: „V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat.“ (Genesis 3, 19)
Žně byly vždy chápány jako okamžik zhodnocení nějakého procesu: života, určitého úkolu, jednání. „Nechte, ať spolu roste plevel i pšenice až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.“ (Matoušovo evangelium 13, 30)
Lidský charakter, který je svévolný, lehkomyslný, sobecký, je přirovnáván k obilným plevám. „Se svévolníky je tomu jinak: jsou jak plevy hnané větrem“ (Žalm 1, 4). Kéž se podobáme klasu obtěžkanému mnoha zrny vstřícného jednání, láskyplných pozorností a poctivého díla: „A jiná zrna padla do dobré země a vzcházela, rostla, dávala úrodu a přinášela užitek i třicetinásobný i šedesátinásobný i stonásobný.“ (Markovo evangelium 4, 8)
PETR ŠABAKA, kaplan z M. Třebové
-6°C
-7°C
