Na jaře, asi čtyři roky po sametce, jsem byl pro dobré výsledky vybrán na školení. S nově přiděleným notebookem, který se v onom čase rovnal asi šestinásobné ceně v dnešní době prodávaného komunikačního zařízení, jsem vyrazil do Prahy.

Školení skončilo po šestnácté hodině odpoledne a já spěchal na hlavní nádraží, abych chytl vlak na Českou Třebovou, kde jsem měl přestupem pokračovat pohodlně, až do místa svého bydliště…

Asi v 16.40 jsem vletěl na hlavní nádraží a viděl, že je vlak směr Česká Třebová připraven k odjezdu. Ještě u vlaku jsem se ptal stojícího zaměstnance drah, zda vlak jede na Českou, aby náhodou nedošlo k omylu. Cestuji vlakem od dětství rád, ale cestovat jinam, když se mi to zrovna právě nehodí, není můj adrenalinový sport. Tak právě pro tu jistotu jsem si svůj vstup do za malou chvíli odjíždějícího rychlíku ověřil.

Co je to za vlak?

Pohodlně jsem si do vlaku usedl a prohlížel si svůj nově zapůjčený notebook. Vlak se rozjel. Po chvíli rozkoukání se mi zdáli cestující jiní než obvykle. Kravaty, obleky, drahé brašny, kufříky a notebooky. Za několik minut ke mně přistoupila fešná dáma ve středních letech a řekla mi, ať se nezlobím, že místo, na kterém sedím je obsazené. Dámě jsem se omluvil a řekl jí, že mi to nevadí, že za chvíli stejně vystupuji. „Za chvíli?" ptala se. „Ano, já jedu jen do České Třebové a pak přestupuji ještě na jiný vlak."
„Pane, proboha,vy jste nasedl do špatného vlaku!"
„Prosím? Jak do špatného, jede přece na Českou Třebovou? Ne?!"
„Pane, to ano, ale toto je nově zřízený manažérský vlak Praha-Ostrava."
Polil mne pot. Pochopil jsem, že z tohoto vlaku, asi jen tak nevystoupím!
„Pane, první zastávka je v Ostravě Mošnov!"
„Mankote," říkal jsem si pro sebe: „Co teď budu dělat?!"

Okamžitě jsem vystartoval hledat průvodčího vlaku… Byla to opětně žena, středního věku, korpulentních tvarů a věnovala se svým podnikatelům – cestujícím. „Drahá paní, moc se omlouvám, mám to, ale velký problém. Nasedl jsem do vlaku, jedu sice správným směrem, ale potřeboval bych zastavit a vystoupit ve stanici Česká Třebová."
„Ano pane, je to možné. Bude vás to ale stát tisíc korun! Ukažte mi jízdenku. Ale pane, toto je vlak první třídy a vy máte, jak vidím, jízdenku pro vlak druhé třídy. Pokud, nemáte tisíc korun, tak vám uložím ještě pokutu a pokud na ní nebudete mít, předám vás železniční policii na první zastávce vlaku v Ostravě."

Tisíc korun jsem neměl. Jen jsem suše polkl a viděl, že je zle.V peněžence jsem měl pouhé dvě stokoruny, ale co bylo a jevilo se horším, že jsem ráno měl jít do práce a co ještě horším, že na mne doma čekala má rázná žena. Mobil jsem, jak na potvoru, nechal doma a nyní jsem se koupal starostmi ve vlastním potu. Případné zpětné spojení z Ostravy nebylo, takže krom rázné manželky byl velký otazník, jak se dostat ráno, včas do práce…

Po řádném šoku jsem se odpotácel ve vlaku na chodbičku mezi vagony a zpytoval své svědomí. Proč jsem si jen nedal větší pozor při rychlém nastupování, do, pro mě zcela neznámého, manažerského vlaku? Mezi vagony občasně projížděl pingl s občerstvovacím vozíkem. Ten dobrák vyslechl můj rozhovor s průvodčí a byl řádně škodolibě na koni. „Tady nevystoupíš, to máš marný, první zastávka Ostrava Mošnov to jistí!" smál se a sklenice, jež vezl na vozíku, mu k jeho lhostejnému smíchu cinkaly do rytmu.

Teď nebo nikdy!

Stál jsem jak opařený a měl čím dál větší starosti, jak to všechno skončí. Jak to vysvětlím své přísné ženě a jak v práci. Cesta ubíhala a nálada má byla pod psa… Stál jsem přímo u dveří rychlíku, které svítily červeným zabezpečovacím světlem. Najednou jsem si všiml, že vlak z velké rychlosti zpomaluje. Hle, světlo nad dveřmi zezelenalo! Teď a nebo nikdy! Na zádech batoh, v ruce zapůjčený notebook! Zabral jsem za dveře a po směru jízdy beze strachu skočil. Měl jsem víc štěstí, než rozumu. Ne nadarmo se říká, že blbí mají štěstí! Málem jsem skočil přímo pod projíždějící rychlík na druhé koleji!!! Zadrhl jsem se o čerstvě nasypaný štěrk mezi patrně opravovanými kolejemi a z dřepu se válel po zadnici.

Nemohu ani popsat pocity, když jsem se zvedl a pohleděl na zadek manažerského rychlíku. Vše ze mě spadlo. Kromě modré zadnice a pár odřenin jsem byl v pořádku. Notebook i batoh také. Ač jsem nevěděl vůbec, kde se nacházím, pokračoval jsem po kolejích směrem k mému domovu.

Kolíne, Kolíne

Batoh i notebook se řádně pronesl. Šel jsem nejméně osm kilometrů, když jsem viděl první domy a stavení. Nikdo nikde. U jednoho domu stálo auto. Okamžitě jsem pohleděl na poznávací značku. KO!

Stmívalo se. „Pane Bože, jsem na kraji Kolína!" Ač znaven pochodem a šokem, který jsem si svou nepozorností a spěchem způsobil, odhodlaně jsem pokračoval, až na nádraží slavného dechovkářského či mažoretkového Kolína. „Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině," jsem si pobrukoval a ještě živě vzpomínal na svůj bláznivý skok z rychlíku…

Na nádraží jsem si našel už ten správný vlak a docestoval s vnitřními ovacemi na nádraží do České Třebové kolem 23.40 hodin. Tam se podíval na osvětlenou ceduli směr Chornice. Smůla! Poslední vlak mi ujel před deseti minutami, a tak jsem přemýšlel, jak dokončit svou originální jízdu domů.

Spásný žlutý vůz

Po nějaké krátké chvíli jsem se vypotácel před nádraží v České Třebové. Všiml jsem si, jak se blíží žluté vozidlo přímo k nádraží. „Hle, žlutý trabant!" Vystoupil starší muž a mladá elegantní žena, dcera, která přicestovala ke směru, který jsem tak netradičně, ale nakonec šťastně opouštěl. „Pane, prosím, nejedete náhodou na Moravskou Třebovou?" A štěstí bylo na mé straně. „Ano, jedu, žel jen do Kunčiny."
„Moc vás, pane prosím, jsem slušný a měl jsem po cestě komplikace. Vzal byste mě aspoň do Kunčiny?"

Při cestě, pro mě po této situaci, tím nejkomfortnějším žlutým vozidlem jsme si s pánem dobře popovídali a nakonec i zasmáli mému netradičnímu způsobu cestování vlakem. Nakonec mě hodil na kraj města, kde bydlím. A věřte, nebo nevěřte, já jsem tomu dobrému muži dodnes dlužný za ochotný dovoz, když mé poslední peníze s úsměvem dobromyslně odmítl.

A nakonec, jako v pohádce, dobro zvítězilo nad zlem a mou nepozorností. Stihl nejen zalehnout po boku mé špatně spící manželky, ale i ráno řádně vstát a plný dojmů z prožitého dobrodružství, jít s vnitřním klidem pracovat do nepřetržitého procesu.

(maj)