Jak je to s restitucemi církve?

Mezi množstvím zpráv, které se podobají jako vejce vejci, jsem nalezl jen málo rozumných či moudrých názorů. Většinou se jedná buď o emotivní výkřiky nebo o polopravdy. Cítím nejistotu, zda dokážu jako občan a zároveň praktikující křesťan a věřící člověk pochopit skutečnost pasírovanou velmi jemným mediálním sítem. Asi spíše ne. A proto mi nezbývá než přidat svůj úhel pohledu, který začnu „od lesa“.

Za prvé se mi nelíbí, jak se matou pojmy. Na celém světě existují různá náboženství. Jsou to názorové systémy, které řeší v podstatě tři základní existenciální otázky. Proč je svět, proč jsem vznikl já, proč jsem se narodil a proč žiji? Proč jednám tak, jak jednám, a jak se mám chovat vůči druhým? Proč trpím, umírám, co se mnou bude po smrti a má svět nějaký smysl, směr a cíl? Příklady náboženství jsou: křesťanství, buddhismus, islám… Uvnitř všech těchto světonázorů jsou různé proudy. V křesťanském náboženství těmto proudům říkáme církve. V průběhu dvoutisíciletých dějin se církve štěpily, ale také znovu spojovaly. Jako příklad bych uvedl aktuální proces sjednocování Anglikánské církve s Římskokatolickou. Žijeme v době, kdy je dialog mezi jednotlivými církvemi velice vstřícný. Ona vstřícnost se mimo jiného odráží i v domluvě církví v České republice.

Církev...

Kdo je církev? Dovolte mi slovy obejmout pro názornost jen jednu z nich, tu se kterou mám zkušenost. Třeba babička Nosková, která chodí do kostelíčka každý den, modlí se v něm za svá vnoučata a chodí Pánu Bohu svěřit bolavá kolena a svou touhu po shledání s těmi, kteří jí zemřeli. Nebo členem církve jsou i rodiny, děti, mládež. Patří tam lidé povoláním prodavačky, zedníci, učitelé, vědci, malíři, vojáci ano i politici. Nakonec tam patří celá slavná hierarchie: osmdesátiletý farář sužovaný různými nemocemi, charitní pracovníci, kazatelé mediálně známí i neznámí, biskupové, kardinálové a papež. Jak by se proměnil slovník různých mediálních komentátorů, kdyby domysleli výrazy, které používají. A to jsem svůj výčet velice zjednodušil.

Přispívají věřící společnosti? Jistě! Už jenom tím, že udržují kulturní a duchovní dědictví naší vlasti a často za cenu osobních obětí. Pokud se sdružují do nějakého konkrétního farního společenství, tak si jeho provoz také zaplatí. Ještě nikdy jsem neviděl, že by stát ze svého rozpočtu přispíval na elektriku nebo na svíčky v kostele. Jednotlivé právnické osoby, které jsou součástí církve, musí vést účetnictví, které podléhá řádné státní kontrole. Excesy se dějí, ale ty jsou marginální. Ruku na srdce, kolik lidí ze svých prostředků odkládá na různé charitativní projekty, na renovaci varhan, podporu školství (byť v tomto případě církevního), kulturní programy nebo jen na nezištnou pomoc potřebným? A každý týden? Praktikující křesťané mají v dnešní „rozblemcané“ společnosti alespoň snahu žít poctivě, střídmě, s vědomím solidarity a důstojnosti každého člověka. Každý týden slyší od oltáře, jak nemají být lhostejní ke svému okolí, to by bylo, aby to v nich nezanechalo alespoň stopu.

Znám kněze a další hierarchy, kteří žijí velice pohoršlivě, ale znám jiné a je jich víc, kteří jsou skromní k sobě a štědří k druhým. Znám mnoho těch, kterým nevadí obléct montérky, darovat chleba potřebným, řešit palčivé sociální problémy, usmiřovat, dodávat odvahu, naději a radost.

Chápu, že procházíme dobou velice náročnou, ve které se rozevírají nůžky mezi velmi bohatými a velmi chudými. Se znepokojením sleduji zprávy o krádežích ve velkém, o ožebračování chudých. Mrzí mne, že obraz, který vytváří hromadné sdělovací prostředky o majetkovém vyrovnání církví a státu, je deformovaný. Vždyť se nejedná o restituci, neboť by to, co se stát nazývá, stálo mnohonásobně víc. A to církve složené z občanů nechtějí.

Skutky

Na druhou stranu si dokážu představit zodpovědnost za svěřený majetek, který má sloužit, a zároveň chtivé ruce různých spekulantů, které nechci naplnit. Majetek není pro církve prioritou, ale na druhou stranu nad ním nelze mávnout rukou. Co když je současný problém na straně státu? Spravovat majetek je v dnešní době náročná zodpovědnost, ale je otázkou cti dospělého ji přijmout. Nemám strach, že hierarchové politikaří, aby zbohatli. Nevěřím, že by církev zbohatla, ale o tom nás přesvědčí jenom čas a skutky.

PETR ŠABAKA,
vojenský kaplan z Moravské Třebové