Chodí po lese tiše, dalo by se říci, že je to takový druh brouzdání. Chvilku doleva, doprava, nemá to nic společného s politikou, v různých kruzích, stále se pozorně rozhlížející na všechny strany. Když se dva houbaři potkají, tak se pozdraví – rostou?! a pokračují. Není slušné nahlížet do cizího košíku, pokud to není vyloženě můj známý. Zvláštní skupinkou lidí sbírající houby jsou rodinné klany. Specifické na nich je to, že je slyšíme již z dálky. Děti pobíhají, řvou nadšením, houby doslova trhají a běhají je ukazovat znalci v rodině. Náš klidný houbař zjistí, který směrem tento houbařský „kombajn“ kráčí a raději se mu vyhne. Taková rodinka v lese posvačí, pohodí obaly od tatranek, někdy i plastovou láhev. Nedávno jsem jednu takovou partu potkal. Tatínek funěl a jen třídil, co pobíhající děti donášely. Většinu vyházel se slovy – to je prašivka, to je žabina! Samozřejmě, že znalec by ale většinu sbíral. Maminku, tu trápil obtěžující hmyz a evidentně ji to nebavilo. Jejich kroky směřovaly do „mého“ houbařského lesa. A tak jsem se jen zmínil, že tím směrem je mlází a takové mokřiny, kde rádi spí přes den divočáci a že je nebezpečné je vzbudit. Nijak to nekomentovali, ale vykřičníky v tvářích dětí způsobily odklon jejich trasy, chvilkovou zamlklost a nasměrování přesně opačným směrem. Za malou chvíli již malí houbaři zase povykovali, snad i s větším nadšením, když se vyhnuli těm nebezpečným kancům. Vím, lhát se nemá, ale když je to v zájmu lesa? Když jsem u těch divočáků, tak jsem se skutečně dvakrát dostal nechtěně až mezi ně. Poprvé to bylo v takovém mladém lese, kráčel jsem tiše a zřejmě vítr vál jiným směrem a najednou jsem vyrušil celou rodinku. Malá pruhovaná selátka s kvikotem utíkala a v mlází bylo slyšet praskání matky, bachyně. Mé rychlé kroky se vydaly přesně opačným směrem pohybu vyrušené rodiny a dopadlo to dobře. Podruhé jsem v lese nad Bílou Studní vešel přímo mezi odpočívající prasata. Najednou se kolem mne, ve vzdálenosti osm až patnáct metrů, začalo zvedat několik již dospělých chrochtajících divočáků. Tady jsem neváhal a rozběhl se, jak to nejrychleji šlo, opačným směrem, než tito obyvatelé lesa. Přiznám se, že od té doby nechodím tak zcela tiše. Brumlám si pod vousy nějakou písničku a nebo si jemně pohvizduji a věřím, že zvířata, díky svému skvělému sluch mne uslyší značně dříve a utečou, aby zabránila našemu nechtěnému setkání.

Prvním dnešním snímkem se ještě vrátím k minule pouze popsané nejedlé holubince křehké. Její rodinka vyrostla v trávě pod smrky a borovicemi a křehkost v názvu je dokázána v tom, jak se sama při růstu rozlámala o malou větvičku. Jsou narůžovělé a při kousnutí do kloboučku nám naše chuťové pohárky předají během několika sekund nesnesitelně palčivou chuť. To ochutnávání hub samozřejmě nedoporučuji a ještě více je samozřejmé, že testovací soustečko nepolykáme. Atlasy však uvádějí vůni a chuť všech druhů za syrova. A když pak zkoumáme všechny možné znaky a učíme se poznávat nové druhy, tak se musí i ochutnat, abychom vjem vryli do naší paměti a dali za pravdu profesionálům. Vždy je však nutné vzorek vyplivnout!

Druhá houba je jedlý lišák zprohýbaný. Roste v pozdním létě a na podzim v jehličnatých lesích, a to i dost hojně. Když se k této houbě blížíte tak máte dojem, že se jedná o lišku obecnou. Žlutá barva je poněkud světlejší, ale celkový tvar lišce odpovídá. Jakmile ji však vykroutíte, zjistíte, že nemá zespodu lupeny, ale takové malé ostny, které vypadají jako bledě nažloutlá srst. Dužnina je více do běla, příjemně houbově voní a chutná mírně nakysle. Je to dost tuhá houba, a tak upozorňuji na její horší stravitelnost a proto i nutnost trochu delší doby vaření. Mladé plodnice však mohou zvýraznit koprovou omáčku, do které by mohly být ještě přidány ryzce pravé. A další houbová pochoutka je na světě!

Poslední houbou je pavučinec různý. Název pavučinec vznikl proto, že okraj klobouku je spojen s třeněm takovým závojem, který připomíná pavučinu. Jak houba roste, tak závoj se potrhá a odpadne. Ten přívlastek různý asi značí, že má varianty v barevnosti. V atlasech bývá vyobrazen více do oranžové barvy. Mladé exempláře na snímku jsou sbírány za sucha, jsou mírně nafialovělé barvy s třeněm pokrytým jakoby vločkami. Má nožku dole tlustou a na řezu nažloutlou. Starší plodnice mají lupeny skořicové barvy a klobouk se více rozloží. Za vlhkého počasí je houba na povrchu klobouku značně slizká, což je pro její čištění nepříjemné. Pavučinec různý je jedlá houba a dá se použít do různých druhů jídel. Mykolog A. Pilát o ní říká, že dobře chutná naložená v octě ve směsi s jinými jedlými houbami.

Počasí je stále vhodné pro žně. V lese to již praská pod botami, začíná být sucho. Inu, srpen. Doufám však, že pravé podzimní houbařské žně jsou teprve před námi.

Václav Žáček, Moravská Třebová