To je výchozí podmínkou a předpokladem typické prázdninové pochoutky, smaženice. Toto jídlo míváme v období letních měsíců často, zrovna tak jako před ovocnými knedlíky s borůvkami nebo meruňkami bramboračku s houbami. Smaženici asi umí uvařit každý a tak snad jen doplnění, že vajíčka je dobré „nastavit“ rozšlehanou krupicí (nebo i dětskou krupičkou) v jedné a půl deci mléka. U nás se tomu říká klechtánek. Mimo sůl a trošky kmínu používám již jen mletý pepř. Smaženice se namázne nejlépe na čerstvý chléb s křupavou kůrkou a jí se s přivřenýma očima, prostě se to musí patřičně vychutnat. Někdo říká, že alkohol na houby nevadí, ale v tom jsem tradičně založený a doporučuji, nepijte na houbové jídlo ani pivo. Žaludek by se mohl bouřit. Osobně dávám přednost čaji. Pamatujte, že jídlo z hub je pro žaludek těžké. Náš velikán, Cimrman, používal těžká jídla z hub při transportu horníků výtahem do dolu! No nebyl to génius ? Žádná energie, jen prosté převážení klece s nasycenými horníky těžkým houbovým jídlem, kteří střídali ty vyhládlé.

Je zajímavé, že ve světě patříme k nemnohým národům, které se houbaření věnují a v houbách se vyznají. Slováci, Poláci, Rumuni a Rusové, to je také houbařská špička. Zato v Německu jsem v krásném borovicovém lese nepotkal nikoho, kdo by sbíral houby a také velká úroda borůvek tam asi zůstala ladem. Možná to je dáno životní úrovní, možná máme po našich dávných předcích sklony ke sběračství více než k lovení. V každém případě však patří houbaření k vášni, která ukazuje na dobrý vztah k přírodě. Takové brzké ráno, kdy se ještě na polích či loukách válí cáry mlhy a vy pak vejdete do lesního chrámu… A najednou, po rozkoukání se v ranním šeru, pár metrů před vámi se objeví první klobouček a pak další…. A již jste v tom. Navíc urazíte pár kilometrů na čerstvém vzduchu, a to je pro zdraví a svěžest přímo balzámem.

Houby mají také velmi zajímavé názvy. Taková čapulka bahenní nebo žlutotřepenitka cihlová, slizák mazlavý či plešivka dlabaná. Nu, nebyli autoři takových názvů vlastně také básníky?

Dnes si ukážeme výraznou houbu, kterou můžete najít i v parcích, kde může růst na světlých místech, v trávě. Doma mi roste na částečně tlejícím polenu, které je obrubníkem pískoviště. Všimněte si klobouku a něžné stříbřité barvy jakou má šlechtická paruka. Je to v mládí krásný, ve skupinách rostoucí hnojník inkoustový. Ve stáří však černá a stává se houbou zcela nevzhlednou. Houbaři ji nesbírají, i když někteří by mohli tvrdit, že v mládí je jedlý. Ale uznejte sami, ten název! A potom, obsahuje něco, co by právě v kombinaci s alkoholem způsobilo sice lehkou, ale s nepříjemnými průvodními znaky, otravu.

Druhý snímek představuje typickou houbu začátku léta, která však roste až do podzimu. Je to klouzek s přívlastkem sličný. Je jedlý a výtečný, i když za vlhkého počasí umí naše ruce znečistit svým slizem a zaneřádí i ostatní houby v košíku. Málo červiví, ale hůře se čistí. Doporučuji odříznout spodek nožky a zbavit klobouk, zvláště za vlhka, nějakého ulpívajícího jehličí. Doma klouzek opláchnu pod tekoucí vodou a nechám pak na sítku okapat. U starších plodnic odkrájím podhoubí. Vyskytuje se v mnoha variantách. Nejrozšířenější je ten na snímku, který roste pod modříny, pak žlutý či zrnitý. Bez povšimnutí často nechávají houbaři drobnější klouzek peprný. Je zespodu rezavě hnědý a chutná palčivě. Sbírám jej právě pro tuto jeho specifickou chuť do smaženic, které mají být složeny z mnoha druhů hub. Klouzky se ale nehodí na sušení.

Na třetím snímku je velmi rozšířená houba, která vás může z dálky splést s nějakým druhem hřibovité houby. Zvláště, když roste nějaký její exemplář o samotě. Je to čechratka černohuňatá, tedy další „barevný“ název. Tato houba roste nejvíce v jehličnatých lesích na starších smrkových pařezech. Má sametový až černohnědý klobouk a charakteristické jsou žlutavé lupeny. Je to tuhá houba a z atlasu vím, že má nakyslou chuť. Píše se o ní, že mladé plodnice někdo nakládá do octového nálevu, ale nedoporučuji to pro její opravdu špatnou stravitelnost. Proč testovat náš žaludek a udělat si nedobře.

Na houby chodíme do ještě čisté přírody, a tak si s sebou beru papírový sáček. Někdy je totiž houbařský nález slabší a abych se nevracel s poloprázdným košíkem, natrhám si i nějaké bylinky. Zrovna při té poslední houbařské vycházce, ze které jsou dnešní fotografie, jsem si donesl několik hrstí květů rozšířeného řebříčku obecného a k tomu jsem přidal kytici pelyňku černobýlu. Po usušení budu mít směs, která se mi osvědčila právě na podrážděný žaludek či na vytrávení. Co nevidět začne kvést lesní vřes, trhat či lépe odřezávat naším houbařským nožem můžeme i právě kvetoucí třezalku.

A tak jako minule i dnes zdůrazňuji, že není žádnou ostudou, když si vezmeme s sebou do lesa kapesní atlas našich bylin a snažíme se rozšířit naše vědomosti. Přírodu je opravdu dobré poznávat.

Pokračování příště.

Václav Žáček, Moravská Třebová