Generál Maximilián Felzman, rodák, na něhož se nevzpomíná

V neděli 8. července tak uplynulo přesně padesát let od chvíle, kdy se ve švýcarském Curychu definitivně uzavřel pozoruhodný životní příběh Maximiliána Felzmana. Rodáka ze Svitav, který dal své schopnosti i čest do služeb jednoho z nejstrašnějších režimů 20. století německého nacismu. Smyslem článku tak rozhodně není jakákoliv obhajoba či oslava činů, kterými se zapsal do historie druhé světové války a které ti, kterým sloužil, ocenili jeho jmenováním do významných vojenských funkcí i udělením vysokých vyznamenání. Přesto však považuji za vhodné připomenout, že se uprostřed poslední dekády 19. století v tehdy převážně německých Svitavách narodil muž, který se později stal generálem dělostřelectva, tedy nositelem třetí nejvyšší hodnosti, kterou mohli po polním maršálovi a generálplukovníkovi získat vojáci Wehrmachtu a který mnohokrát, a většinou velmi úspěšně, vedl v nelítostných válečných střetech východní fronty do boje početné útvary německého dělostřelectva, pěchoty a tankových vojsk.

Na bojišti…

Maximilián Felzman, syn majitele tkalcovny, se narodil 22. dubna 1894 ve Svitavách. Do Rakousko Uherské armády vstoupil 18. srpna 1913 jako důstojnický čekatel. Jeho prvním působištěm se stal prapor pevnostního dělostřelectva v Tridentu, důležité pevnosti na samém jižním cípu mocnářství. Důstojnická kariéra budoucího generála Felzmana pak začala na proslulé dělostřelecké škole v Traiskirchenu, po jejímž absolvování byl 1. srpna 1914 povýšen na poručíka. Přesně v té době se přitom v Evropě naplno rozhořel válečný požár první světové války. Maximilián Felzman z něj poznal nejprve bojiště v Haliči a v Karpatech. Od 1. února 1916 byl povýšen na nadporučíka a jmenován velitelem dělostřelecké baterie, přičemž střídavě působil na italské a ruské frontě. Po skončení války pokračoval Maximilián Felzman ve službě v nově vzniklé armádě Rakouské republiky. Roku 1921 byl povýšen na kapitána, v roce 1930 na majora. Po anšlusu Rakouska k Hitlerovu Německu byl Maximilián Felzman převzat do Wehrmachtu. Při příležitosti Hitlerových padesátin, tedy 20. dubna 1939 byl Felzman povýšen na podplukovníka. Po vypuknutí druhé světové války 1. září 1939 byl jmenován velitelem nově zformovaného dělostřeleckého pluku 251 pěší divize. S tímto plukem se také zúčastnil francouzského válečného tažení. Po jeho skončení následovalo vyznamenání oběma stupni Železného kříže a povýšení na plukovníka k 1. únoru 1941.

Maximilián Felzman pak od samého počátku nechyběl v sestavě vojsk účastnících se operace Barbarossa, tedy útoku na Sovětský svaz. Podílel se na obkličovací bitvě u Newelu a výpadu na Kalinin. V zimě 1941 1942 vedl své dělostřelce beze ztrát v bojích v prostoru Rževa, za což také 29. ledna 1942 obdržel Německý kříž ve zlatě. Vyjádřením uznání Felzmanových velitelských výkonů a vojenských schopností se pak stalo jeho jmenování do funkce velitele dělostřelectva XXVII. armádního sboru, k čemuž došlo koncem roku 1942. V březnu 1943 byl pověřen vedením 251. pěší divize. Řádným velitelem této divize se stal 1. června 1943, když byl současně povýšen na generálmajora. Po dlouhých pozičních bojích u Orla, Kursku a Gomelu byla Felzmanova divize kvůli velkým ztrátám 2. listopadu 1943 rozpuštěna. Felzman přitom na podzim 1943 zabránil úspěchu široce založeného útoku Rusů na Dněpru, za což mu byl 28. listopadu 1943 propůjčen Rytířský kříž. 29. října 1943 byl jmenovitě uveden ve zprávách Wehrmachtu: „ve středním úseku bojující Hesensko-duryňská 251. pěší divize pod vedením generálmajora Felzmana neohroženě držela těžiště obranné bitvy za neustále se opakujících útoků a v převaze sovětských sil". Ustálení fronty v zimním období na přelomu let 1943 a 1944 využili Němci ke konsolidaci svých ztrátami prořídlých útvarů. Ze zbytků 86. , 137. a 251. pěší divize byl tehdy vytvořen sborový oddíl „E". Felzman velel tomuto uskupení od poloviny listopadu, řádným velitelem byl pak jmenován 1. prosince 1943 spolu s povýšením na generálporučíka. „Oddychového času", který dopřála předposlední válečná zima německému Wehrmachtu pak generál Felzman využil ke krátké dovolené ve svém rodném městě. Svitavy navštívil 13. prosince 1943. Setkal se zde s okresním velitelem Wehrmachtu plukovníkem Karlem Froelichem, starostou města Rudolfem Tyroltem a při přijetí na radnici mu bylo uděleno čestné občanství města.

Generál Felzman si pak ve Svitavách ještě vyslechl koncert pěveckého sboru Hitlerjugend a navštívil hrob své rodiny na zdejším hřbitově. Jaro roku 1944 bylo pro Němce na východní frontě ve znamení ústupových bojů, předznamenávajících sovětskou generální letní ofenzívu, zahájenou v den třetího výročí napadení Sovětského svazu nacistickým Německem, 22. června 1944. Generál Maximilián Felzman v té době velel pevnosti Brest Litevský. Po několikadenním obléhání sovětskými jednotkami se po vydání rozkazu k ústupu dokázal přes drtivou ruskou přesilu probojovat ven z pevnosti a vyvést přitom z obklíčení větší část svých jednotek. Po tomto probití se mu podařilo ještě jednou uniknout obklíčení u polského Modlinu, když z uzavírajícího se „kotle" vyvedl čtyři obrněné výzvědné oddíly.

Jeho schopnosti vedení obranných bojů, ve kterých se Němci marně snažili zastavit sovětský postup, pak došly ocenění 3. listopadu 1944, kdy byly Maximiliánu Felzmanovi jako 643. vojáku Wehrmachtu propůjčeny dubové ratolesti k Rytířskému kříži. Jako velitel XXVII. armádního sboru pak Felzman na přelomu let 1944 a 1945 prodělal obranné boje ve východním Prusku. Od 1. ledna 1945 byl povýšen do hodnosti generála dělostřelectva a jmenován řádným velitelem svého XXVIII. armádního sboru.

Konec války

V prvních měsících roku 1945 bojoval se sovětskými vojsky o Hitlerovými rozkazy na pevnosti proměněná města Graudenz, Tuchlerheide a Gdaňsk. Na samém konci války, v polovině dubna 1945 byl z Gdaňsku, obklíčeného Rudou armádou, odvezen na palubě torpédového člunu do Říše. Zde převzal velení V. vojenského okruhu ve Stuttgartu. Na přelomu dubna a května 1945 však byla Třetí říše již definitivně poražena, na čemž samozřejmě nemohly nic změnit ani schopnosti generála Felzmana.

Dalším osudem tohoto vysoce postaveného příslušníka Wehrmachtu tak bylo americké zajetí, z něhož byl propuštěn v létě roku 1947. Maximilián Felzman se poté usadil ve Švýcarsku. Na rozdíl od mnoha svých někdejších kolegů a spolubojovníků se tak nepodílel na výstavbě západoněmeckého Bundeshweru a 8. července 1962 v Curychu zemřel.

Jeho hrob se nachází v tyrolském Seefeldu. Kronika města Svitav uvádí, že Maximilián Felzman byl zřejmě jediným svitavským rodák, který za druhé světové války v rámci Wehrmachtu dosáhl tak vysokého postavení a hodnosti.

PAVEL PETR, Svitavy