Získali čtyři miliony tři sta tisíc korun. Vsadili na přípravu svých svěřenců pro budoucí povolání. A to tak, aby uspěli v konkurenci a věděli, jak se uplatní na vesnicích, odkud pocházejí.

„Projekt Vracíme se domů, vracíme se ke kořenům má děti lépe připravit na jejich profesní dráhu,“ vysvětluje Dagmar Nejedlá, ředitelka Základní školy v Telecím. Obsah výuky učitelé nezaměřili jen na možnosti studia.

Šance doma

Do popředí staví i informace o tom, jaké jsou šance, že se nynější žáci venkovských škol uplatní v mikroregionu Poličska. Na projektu se podílí tři malotřídky. A to v době, kdy každá z nich po léta bojovala o žáky i o existenci. „Je nutné, aby malé školy spolupracovaly. Snáze získají peníze z Unie, na které by samy těžko dosáhly. Důležitá je rovněž komunikace,“ tvrdí Dagmar Nejedlá. Společný projekt ocenila i radní Pardubického kraje zodpovědná za školství Jana Pernicová. „V tomto případě opravdu škola dává základ budoucnosti dětí,“ sdělila radní. Podle ní je dobře, že se nad volbou povolání zamýšlí žáci už na prvním stupni.

Děti si vyzkoušeli různá povolání

V úterý 3. listopadu se při společné práci sešli žáci v Telecím, aby si vyzkoušeli různá povolání. Pekli housky, stloukali máslo. Jiní se pokusili vytvořit psaný záznam brkem a inkoustem jako písaři. Stanovišť ve školní budově bylo více než deset. Odborníky na potravinářské obory se stali i učitelé z Korouhve. „ Příprava projektu obohatila i mne. Seznámil jsem se například s tritikále. To je obilnina, která vznikla křížením žita a pšenice. Česky se nazývá žitovec,“ uvedl ředitel korouhevské školy Tomáš Sobola. Dětem se rovněž podařilo ručně stlouci máslo z domácího mléka i kupované třicetiprocentní smetany. Získali nejen představu o množství mléka, které je potřeba pro výrobu zhruba půl kilogramu másla, ale i informace, jak se vyrábělo v minuosti

Jak to vidí Sylva Horáková: Jak si má člověk vybrat profesi na celý život ?

Dobře si vybrat. To je základ úspěchu. Pak je ještě třeba čekat a být připravený ve správnou chvíli na správném místě. A chytit štěstí. Jenže… Jak má tušit patnáctiletý člověk, který si vybírá svou budoucí profesi, jaký bude svět za pár let? Za pět let, až vystuduje střední školu, za deset let, až bude zakládat rodinu, za padesát, až možná půjde do důchodu? Snad jednodušší to mají ti, jimž předurčují kroky rodiče díky rozběhnutým firmám a rodinným podnikům. Možná pokračování ve šlépějích předků usnadňuje vyšlapávání vlastní cesty. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že třeba před padesáti lety nebyl žádný med být živnostníkovým synkem, natož továrníkovým! Při vzpomínce na prázdné kolonky přihlášek ke studiu a dlouhé debaty před jejich vyplněním vůbec nezávidím dnešním náctiletým jejich rozhodování. Důležité je, aby si své povolání dobře vybrali. A zároveň, aby jej uměli i opustit, bude -li to nutné. A hlavně, aby si nenechali na sobě dříví štípat, ať už budou polovinu roku vydělávat na daně a odvody v jakémkoli oboru.