Čáp Jindřich skoncoval s výlety, založil rodinu

Dostal se sem díky všímavým lidem z Žichlínku. Nebýt nešťastné náhody, kdo ví, kde by dnes čáp byl. Možná, že by ani nepřežil.

Za vším byla náhoda a sběratelská vášeň čápů. Čápi si do svého hnízda natahají všechno možné, a tak nebylo divu, že tam měli i provázky. Ty osud čapího mláděte zpečetily. Zamotalo se do nich.

Spadl z nebe

„Dospělý čáp, když vylétal z hnízda, zachytil za provázky, ve kterých bylo mládě zamotané. Během letu upadlo,” vzpomíná na příběh čápa Josef Zelený, vedoucí záchranné stanice. Při vší smůle mělo mládě ale i štěstí. „Dělníci, kteří pracovali na trati u Žichlínku, viděli, že čáp „něco” upustil. Tak se šli podívat,” vypráví Zelený. A ono to bylo čápě.

Mládě čápa skončilo u žichlínského starosty. Ten věděl, na koho se má obrátit, proto neváhal a zavolal do stanice ve Vendolí. Dítko nohatého ptáka se podařilo úspěšně odchovat. Jeho jídelníček byl opravdu hodně pestrý. „Krmili jsme ho nadrobno nasekaným masem, dostával játra, srdíčka, jednodenní kuřata,” popisuje Josef Zelený. Čáp dostal také jméno. „Začali jsme mu říkat Jindřich. Už si ani nepamatuji, jak k tomu došlo. Je to prostě náš Jindřich,” říká vedoucí stanice. Když čápě odrostlo, záchranáři se rozhodli, že se s ním, jako s většinou ptáků, rozloučí. Vypustili ho do přírody.

Asi po dvou letech se ale musel do stanice vrátit. „Byl agresivní. Jednou dokonce rozehnal i bramborovou brigádu,” říká Zelený. A tak nekonečná volnost bílého čápa skončila. Byl opět mezi svými dvounohými přáteli ve vendolské stanici. S výlety ale nepřestal. Létal všude, u Radiměře, u Poličky, zahlédli ho i lidé u benzinové stanice. „Museli jsme pro něho jezdit. Několikrát se nám podařilo ho chytit. Často se ale stalo, že když viděl naše auto, tak ho už bezpečně poznal a ulétl. Vracel se do stanice sám,” tvrdí Josef Zelený.

Pět let pod zámkem

Posléze museli pracovníci stanice udělat přítrž všem Jindřichovým výletům. „Teď už je Jindřich pořád zavřený ve voliéře, aby nemohl uletět. A není sám, už pět let je s čápicí,” vysvětluje Zelený. Božena, tak se „paní čápová” jmenuje, má třicet let a tedy i nejvyšší čas, aby se stala zasloužilou matkou. „Letos poprvé stavěli naši čápi hnízdo a měli pět mláďat. To je úspěch,” uzavírá Josef Zelený.

Takhle to vidím já, váš hrdina

Tak je to zas tady, někdo nás opět přišel navštívit… Musím se jít rychle podívat. Ačkoliv si nemám zase tak na co stěžovat, přece jen té lopoty je nadmíru! Pravda, díky bohu za to, jeden musí něco překousnout pro blaho nás všech. A obětovat čas a energii pro zviditelnění se. Ne, to já ne kvůli sobě, chraň bůh!

Ale ostatní čtyřnozí a dvounozí kamarádi, ti potřebují zájem veřejnosti. Já mám zájmu o svou osobu až nad hlavu (v dobrém i zlém smyslu), i když je oprávněný... Ale jsou tu jiní, potřebnější. Jeden je rád za trochu uznání. Dělá to radost a motivuje, ale já si to nevynucuji. Celé dny pobíhám po stanici, mám o všem přehled, vše pod kontrolou. Není lehké být šéfem. Musím ven v lijáku, mrazu a vichřici. Kdepak, beze mne by to nešlo! Co by bylo, kdybych tu nebyl?! Kolikrát kráčím zadumaně a hlavou mi víří divné myšlenky, nespecifikovatelné. Potom můžu působit na pozorovatele i chmurným dojmem. Jenže také já mám své dny, ačkoliv se to snažím na sobě nedat znát. Věru, nemám to lehký, jak by si někdo myslel. A starosti, které lidi nechápou. Na toto místo jsem uvázán už na celý život. Často se závistí obracím hlavu za těmi, kteří cestují na dovolenou. Já se na ni nikdy nedostanu… Ale na druhou stranu, kdo je v centru pozornosti, kdo tomu tady velí? Já J. Z. Moje fota jsou často v novinách a dost se o mně píše, dělám čest svému druhu.

Ano, nezastavím se, musím být navzdory své subtilní postavě tvrdý a nekompromisní. Drzouny trestám a obdiv přijímám blahosklonně. Musím být u všeho, dá se říct: najednou na několika místech a zvládám to!

Vítám návštěvy a provázím je a jejich obdiv a respekt naplňují mé nitro uspokojením, které se přibližuje uspokojení z dobrého sousta... Jsem tu nadmíru důležitá osobnost! Někdy si za své kousky koleduji do zobáku. Ale je fakt, že krmit mě musejí! Nejradši mám syrové kuřecí krky, i když je to malá odměna pro hvězdu stanice, Jindřicha Z., svého času čápa, šéfa…

BLANKA ŠPONAROVÁ