Víme o skaliscích ne nepodobných hradům, o tajemných jeskyních, o lesích, kde kvetou pantoflíčky, o mlýnských náhonech dávno zapomenutých mlýnů. Víme o místech dalekých rozhledů i divokých stinných údolích, o kterých leckdo nemá tušení, ač patří k tomuto kraji. Navíc ta radost, když se podaří objevit nějaký ten střep, šrot.

Kousek od stašovského lomu, na hraně nad údolím, stávalo pár chalup, které (prý) s odsunem jejich majitelů zkrmil zub času. To místo pak sloužilo jako smetiště, vyvážka. Tak nevíme, patřil ten rozbitý „dreifus", co se tam povaloval, k chalupám, nebo jej tam někdo „uklidil"? Podobný, pravda výstavní, je ve skanzenu na Veselém kopci u Hlinska. Proč se rozepisovat o kusu železa, které patří jen do šrotu? Ten střep je dokladem, že se i zde po dlouhou dobu vařilo na otevřeném ohni. Dalším, ale méně průkazným, jsou zešikmené stropy ve světnicích těch nejstarších, jen výjimečně dochovaných staveb. To proto, aby se kouř soustředil v nejvyšším místě a neobtěžoval u stolu. Roztomilé je, že název „dreifus" (trojnožka) přežil v podobě podložky vkládané do trouby pod pekáč. Ale ta už měla nohy čtyři!

Nedaleko se povedl další nález. Zlomený prstýnek. Ne ze zlata, snad z mosazi. Šmuk z pouti, ale pečlivě provedený. Patrně pečetní, písmena HGZ jsou naopak. Srdce prostřelené šípem, z něj vyrůstající kvítka a nad nimi ona šifra. Kdo jej nosil? Kdo potřeboval takovou, kdysi zářící ozdobu? Že by Hertvík hrabě (graf) Záruba? To asi ne. Patrně někdo z lidí majetnějších mohl pečetítko potřebovat. Při polních pracích by spíš překážel. Nevíme. Tuto naši „šifru mistra Leonarda" se rozluštit nepodařilo. A nepovedla se ani pořádná fotka té drobnosti.

Krejcary

Nálezy mincí jsou poměrně časté. Z časů nedávných, z okupace a první republiky a ještě starší, z doby Rakousko – Uherska. Ty i ony většinou v mizerné kvalitě. Najít něco staršího a zvlášť, když se dá jasně Mince v Rohozné.rozeznat, o co vlastně jde, je vzácnost. Takovým úspěšným nálezem je třeba šestikrejcar z roku 1848. Jednak pro tu solidní kvalitu, jednak pro ten revoluční rok. A zázrak je, když se najde poklad ještě starší. Povedl se, alespoň co vím, jen jedenkrát.

Kdesi hluboko v lesích mezi Rohoznou a Radiměří. Byl tam sám samotinký. Krásně zachovalý stříbrný tříkrejcar ražby olomouckého biskupa (1664 – 1694) Karla II. hraběte z Lichtenstein-Castelcornu (*1624, +1695). Vznikl v kroměřížské mincovně roku 1670.

Dnes se taková mince dá na aukcích koupit za pár stokorun. Nevíme, jak dlouho ten tříkrejcar platil. Nevíme, co se za něj dalo koupit. Ani to, kdo jej ztratil tam kdesi, kde vede jen cesta odnikud nikam. Pronásledovaný zběh z panství, z vojska? Spěchající posel, který jej neměl čas hledat? Nevíme! A to je na tom taky to pěkné…

MILOŠ KRÁL