Koupil jsem kilo slunečnicového semínka a vysypal ho trochu na své okno. Tři dny se nic nedělo, ale pak se každý den hrst ztratila. Jedno dopoledne si tak sedím u stolu, když tu slyším, jak něco škrábe na parapet. Několik sýkorek se zde střídalo, každá si našla své semínko a uletěla s ním pryč. Za chvilku všechno vyzobaly. Pozoroval jsem je ukryt za záclonou s údivem. Krásu, dokonalost a harmonii přírody poeticky popisuje jedna z nejmladších starozákonních knih, kterou jsem měl zrovna otevřenou: „Jak milá jsou všechna jeho díla, i když se z nich vidí jen jiskra. To všechno žije a zůstává navěky, všechno Boha poslouchá za každých okolností. Všechno je rozdílné, jedno od druhého, nic neudělal s nedostatkem. Jedna věc zdůrazňuje dokonalost druhé. Kdo se nasytí, když se dívá na Boží krásu?“ (Bible, Kniha Sírachovcova). Ať už to je zázrak proměnlivosti ročních období, hra barev nebe, meandry řek, bezbřehá síla živlů, plachost lesní zvěře, hlas zpěváčka uprostřed nekonečného deště, cáry mlhy cudně skrývající nahotu zimní krajiny bez sněhu, dráhy planet kouzlící neobvyklé úkazy, splašený růst pokojové květiny nebo i takové obyčejné sýkorky, vše je obdivuhodné. A do tohoto proudu neutuchajícího života jsme ponořeni i my. Občas se mu ke své škodě vzpouzíme, nebo ho ignorujeme, ale „života proud“ nás odnáší dál a dál. Nezůstávejme nevšímaví, hladoví, bez pohledu na krásu svého bezprostředního okolí. Stačí se třeba jen rozdělit o hrst slunečnicových semínek položených na parapetu okna.

PETR ŠABAKA, vojenský kaplan z Mor. Třebové