Lukáš Hejlík. Herecký všeuměl, milovník improvizovaného pojetí na divadelní scéně a především obecně univerzální jedinec, který obsáhne spoustu činností.

Životní cestoval narozený na Lounsku, který se prokousával ke slávě přes jižní Čechy, Brno a nakonec Prahu, před deseti lety založil netradiční cyklus čtených her Listování, který začínal jen s několika diváky a fajnšmekry. Dnes mu dal úplně nový rozměr, rozšířil herecký ansámbl improvizátorů. Vystoupení ke všemu bývají zaplněná.

A přestože už dobyl s herci hrajícími s knížkami v rukou velké scény v krajských městech, stále vysílá kolegy s knižními kousky také do poličského divadelního klubu, kde si získal popularitu i širokou podporu. Sám tady pravidelně vystupuje. „Jsem na to hrdý," neskrývá nadšení Lukáš Hejlík z toho, kam se jeho „dítě" za dekádu posunulo. Jeho projektu dost možná pomáhá i to, že je nyní oblíbenou postavou z nekonečného televizního seriálu Ordinace v Růžové zahradě.

Listování je projekt, kterému je víc než deset let. V Poličce jste přitom začínali na představeních, kam chodilo několik diváků. Bylo to tak všude a jak jste se s tím smiřoval?
Ano, v Poličce jako i všude to bylo stejné. Vlastně v úplných začátcích přede jedenácti lety jsme začínali hrát pro své kamarády a rodiče. A dnes všude, a Polička to opět potvrzuje, ale i Jevíčko, kde účinkujeme též každý měsíc, že tomu pravidelnost svědčí. Zbožňuji, když přijde různorodé všegenerační publikum. A líbí se mi, že kamarádi a rodiče stále chodí. A pořád také platí vstupné.

Co říkáte na to, jak se rozjel celý projekt, který vytvořilo několik kamarádů a vyvinul se v obří akci rozšířenou do různých koutů republiku?
No, jsem na to hrdý. Včera mě v pražské vietnamské večerce zastavil jeden pán a já si říkal: Jé, to zas bude: Héééj, doktore, bolí mě ledvina. Přiznám se, že mě narážky na Ordinaci už obtěžují. Ale on: Byl jsem na vás s celou rodinou v Jeseníku a byla to ohromná sranda. To mi připadá skvělý.

Dostal jste se někdy do fáze pochyb o tom, jestli Listování dělat dál?
Uvědomuji si, že jako všechno může mít i LiStOVáNí svůj vrchol, ze kterého vede cesta zase jen dolů. Ale uvidíme, zatím se snad umíme v dobrém slova smyslu motat v kruhu, abychom z toho kopce nesešli.

Formát čtení na jevišti a v tom zároveň hraní knižních postav je u nás celkem neobvyklý. S jakými reakcemi jste se za tu dobu právě na takovou formu herectví setkal?
Víte, to čtení v názvu lidem smrdí. Říkají si, že to bude nuda. A pak přijdou, my sice čteme, ale vlastně hrajeme, běháme, lidi bavíme a jim to voní. A když na to přijdou umělci, huhlají něco jako: zajímavé, zvláštní, atd. Ale baví mě přesně to, že na nás chodí všechny generace a pohlaví.

Hrajete raději v menších klubech a menších městech jako je Polička?
Ne, nám se líbí hlavně to, že jdeme z Národního divadla mezi regály knihovny, z galerie jdeme do auly gymnázia. No a zakouřenej klub v Poličce, to je přece legenda!

Kam bude Listování expandovat? Hráli jste s ním i v Bratislavě, ale plánujete prorazit také jinde v zahraničí?
S Ekonomií dobra a zla jsme byli v Berlíně, Lucemburku, Mnichově, Varšavě, Bukurešti, Londýně, Budapešti a Helsinkách. Ale jsme vázaní češtinou a nijak expandovat nebudeme. Na druhou stranu, například Stephen Clarke přeložil náš scénář zpět do angličtiny a francouzštiny a chystá s britskými a francouzskými herci konotace našeho Merde.

Pomohlo vám v rozvoji Listování i to, že jste začal hrát v nováckém seriálu Ordinace v Růžové zahradě?
Ne. LiStOVáNí bylo úspěšné i předtím. Možná se tím snadněji dostáváme do nových měst, protože to jde přes mne lépe propagovat. Ale v Poličce už vědí, že LiStOVáNí nejsem jenom já a například Legenda Z+H dopadla skvěle, i když v ní nehraji. A propos, pan Zikmund byl nadšený a ten se na Růžovku nedívá! A já jsem hrdý, když se kolegům tak dobré představení podaří!

Kromě toho, že hrajete v Ordinaci, posunuly vás svým způsobem televizní role?
Určitě ano, úplně z každé jsem si něco do života vzal. A něco mi taky z života vzaly ony. Ať už to byl nejlepší, či nejhorší český seriál.

Když se setkáváte s lidmi z publika, jak vás vůbec vnímají? Jste pro ně ten herec z Ordinace, nebo za ta léta už zkrátka vidí Lukáše Hejlík? Tedy toho, kdo stvořil Listování a toho, který zkrátka dobře dělá divadlo?
Rád se s lidmi před i po představení bavím. Chci, aby s námi měli kontakt. Blízký. Aby nás brali jako seriál, kterému dají přednost před tím televizním.

Holčička a cigareta je dosti zvláštní příběh o tom, kterak muž zaměstnaný na magistrátu chodí potají kouřit a vše pro něj nakonec skončí zvláštní obhajobou v přímém přenosu. Umíte si něco podobného představit v realitě?
Ano, už brzy. Dnes se už také řežou hlavy na internetu online. Když to autor psal před deseti lety, netušil, že to dnes bude tak aktuální.

Zkoušel jste se při nastudování tohoto francouzského titulu vžít i do kůže spisovatele. Tedy proč na problém upozorňuje a podobně?
Umí věci přehánět. To se mi líbí. Tím, že něco přežene do extrému, my na té situaci cítíme, jak katastrofální můžou být důsledky. Jinak já hrál i vraha, a vraždit jsem předtím nemusel. (úsměv)

Jak se vám povedlo titul srazit do omezeného času na představení? Třeba vaši kolegové Pavel Oubram a Tomáš Drápela (naposledy v Poličce hráli Legendu Z+H) říkali, že bylo dost těžké vybírat, co ponechat, tu a tam také něco ke hře přidat. V případě knihy od francouzského autora to takové dilema nemuselo být, že?
Úprava je vždycky to nejtěžší. Nejenže text musíte srazit na úplné minimum a to tak, že by ani autor neměl poznat, že něco chybí. Musí to zachovat kostru, styl, atmosféru. Ale přitom se zbavit třeba i několika scén, postav a linek. Dan Brown řekl: Vy jste udělali z mé knihy dokonalé espresso. A v našich žánrových výzvách je to o to těžší. Ať už to byla Sedláčkova Ekonomie dobra a zla, kuchařka, sportovní životopis Usaina Bolta nebo právě cestopis Zikmunda a Hanzelky. Byl jsem hrdý na to, když jsem viděl, jak se to klukům povedlo. Našli způsob, jak vdechnout knize dramatickou linku a náladu, kterou ty knihy mají. Současně tam nechat humor, který bude fungovat dneska. Pan Zikmund po představení řekl: Vy jste měli jen jednu plachtu s namalovanou Tatrou, ale stačilo to úplně pro všechno!

Kromě toho, jste kuřák, tak jako hlavní hrdina z vašeho nejnovějšího představení, které jste hráli také v Poličce?
Ne, mě by onen striktní zákaz nevadil. Ale líbí se mi ta vypjatá situace, kterou Duteurtre v knize vyšponoval. Dřív se děti schovávaly předtím, aby je dospělí neviděli kouřit. V tomto příběhu a době se s cigaretou zavírají dospělí.

V souvislosti s tím zakázal byste plošně kouření na veřejných místech tak, jak si to přeje i vláda a také někteří lidé ve státě?
Je to vždycky dvojsečné, ale je to trend a nevidím v tom problém. Ve Francii, a to je národ kuřáků, to šlape. Mně kouř vadí, protože to prostě na sobě cítím. Ale dokud bude náš prezident vidět s cigárem, pivem a tvrdým a na Nově vařit Láďa Hruška, asi nás všechny správné trendy minou a zůstaneme u knedlíků.

Jste hodně univerzální člověk, neustále na nohou. Jak vůbec trávíte volný čas, pokud ještě nějaký zbývá? Potažmo ovlivňuje ta spousta práce ještě pořád váš osobní život?
Ano, ovlivňuje a držet se mnou krok a tempo je těžké. Přítelkyně Veronika je ovšem na základně, šéfuje dopoledním představením pro školy a těch je požehnaně. Tedy, pokud mě chce mít doma, neposílá mě hrát do všech koutů naší republiky. Ale jezdíme pořád. V listopadu máme 96 představení a krásné turné s knihou Mé Dětství v socialismu. V Poličce bude mít dokonce svou premiéru. Slavíme tím pětadvacetileté výročí od 17. listopadu roku 1989. Více než šedesát českých osobností sepsalo své vzpomínky. Jsou veselé, nostalgické, pochmurné i poťouchlé. Představení bude velká sranda, tak si ho nenechte ujít!