V Praze byla „Čertovka" inscenována již třináctkrát, v Ostravě je toto nastudování již osmým v řadě. Divadlo Moravskoslezské operu uvedlo přímo na objednávku Smetanovy Litomyšle. Neznamená to, že se bude hrát jen zde. Opera má své kouzlo a provedení rozhodně na to, aby na repertoáru divadla zakotvilo na delší dobu.

Pečlivé nastudování dirigentem Robertem Jindrou a režisérem Jiřím Nekvasilem náročné litomyšlské publikum zaujalo. A to i díky uměřené volbě dobových kostýmů, které jsou dílem Marty Roszkopfové. Snad s výjimkou postavy Raracha, který musel zpívat svou velkou árii na počátku druhého jednání v těžko identifikovatelném oblečení. To takový Zdeněk Kroupa v legendární brněnské inscenaci před 57 lety (!) se zde v tomto místě na scéně objevil ve své pravé ďábelské podobě a z výstupu udělal přímo událost.
Dík patří i sólistům, kteří většinou nejsou přímo členy souboru, ale, jak se stalo zvykem, pouze stálými hosty. Dvojníci Ulf Paulsen a Martin Gurbal (Rarach a poustevník Beneš) si své role patřičně vychutnali. Skutečně nebyli „na potkání k rozeznání", jak hned zkraje zpívají. Luciano Mastro, italský tenor nikoliv první kategorie, na ostravské scéně již dávno zdomácněl a uplatnil se i tentokrát jako Vokův rytíř Jarek. Petra Notová, která zde před lety perfektně přednesla skřivánčí píseň v Hubičce, se představila jako Katuška.

Perlou představení však nebyla, tou se stal nepochybně zkušený Ivan Kusnjer v hlavní roli Voka. Ten zaujal zejména snad nejkrásnější smetanovskou barytonovou árií „Jen jediná mne ženy krásná tvář tak dojala". Příjemně překvapilo obsazení jeho kolegyně z pražského Národního Kateřiny Jalovcové, která do "kalhotové" role Záviše původně avizována nebyla. Osmu sólistů úspěšně doplnila Eva Dřízgová (Hedvika) s Václavem Morysem (Michálek).

Sobotní opakování Čertovy stěny potvrdilo vysokou úroveň nové ostravské inscenace. Druhé obsazení příjemně překvapilo vladařskou osobností Martina Bárty v roli Voka. Je jiným, dramatičtějším typem barytonu, však zde před šesti lety dobře ztvárnil Verdiho Nabucca. Dana Burešová i v menší úloze Hedviky prokázala, že snad jako jediná česká sopranistka může nahradit Evu Urbanovou jako Libuši. Jan Vacík, řadu let sólista mnichovské Bavorské státní opery, přešel zjevně už na charakterní obor a spolu se Zdeňkem Plechem uměli dodat co by Michálek a Beneš alespoň náznak komiky v jinak vážné Smetanově opeře.

Zatím co Lucie Kapárková (Katuška) se pěvecky své předchůdkyni vyrovnala, Michaela Kapustová (Záviš) zůstala méně výraznou. Raracha představil Peter Mikuláš a jediným, kdo odzpíval obě představení, byl tenorista Luciano Mastro. Dobře se uplatnil i pánský a dámský dvojsbor, zejména v posledním jednání. Stejně tak osm členů baletu, kteří se rychle převtělili v Rarachově líbezném pastorále z oveček do jeho pekelné roty. A když režisér Nekvasil vyřešil i obvykle problematický závěrečný příchod královského poselstva, bylo o úspěch této Čertovy stěny opět postaráno.

ZDENĚK VANDAS