VYBERTE SI REGION

Neckářův boom: „Díky Půlnoční si všimli, že ještě žijeme“

Polička – Bratr Jan Neckář se pohodlně usadil na lavici ještě před naším povídáním a jen tak mi meziřečí špitl: „Vašek hned přijde, ještě se převléká." Jen, co to dořekl, do místnosti vlétl jeho slavnější sourozenec Václav Neckář s energickým úsměvem na tváři, srdečně nataženou pravicí ke zdvořilému pozdravu.

24.2.2016
SDÍLEJ:

BEZ BRÁCHY ANI KROK. Bratři Neckářové spolu zahrají od začátku sedmdesátých let. Kapelu založili nedlouho potom, co se rozpadli Golden Kids. Oba přiznávají, že v životě hodně bojovali.Autor: Deník/Bohuslav Stehno

„Vezměte místo, popovídáme si tedy," dodali s úsměvem před společným rozhovorem, který se nesl v duchu dávné minulosti i blyštivé současnosti, kdy zpěvák překonal temné období po mozkové příhodě.

Jak dobře to znáte v Poličce?
Václav Neckář: Za těch padesát let naší kariéry jsme se tu objevili snad desetkrát.

A hodně se to tu proměnilo, že?
VN: No jéje. Ale tady v divadle je to ohromná změna. Po rekonstrukci je to tu vážně dobré, krásné šatny a všechno to kolem je skvělé.
Jan Neckář: Za ta léta jsme zažili různé sály a hodně jiné podmínky. Dokážeme ocenit, když se někde lidi o kulturu i zařízení starají. Je to fajn. Nic jiného vlastně ani nepotřebujeme a jsme docela skromní. Všechno, co potřebujeme, si vozíme sebou. Máme toho na dva mikrobusy, dříve to bývalo ještě víc. Dneska je však technika prostě lepší, výkonnější a třeba světelné možnosti jsou skvělé. Inteligentní světla mění barvy a hýbají se, takže toho není potřeba vozit tolik. Máme sebou celou scénu.

Proč?
JN: Jsme odchovaní divadlem a lpíme na tom, aby měl divák zážitek, když si zaplatí a nemusel koukat jen na ty staré, vrásčité obličeje a mohl se soustředit jen na muziku. (úsměv) Světla dnes dělají devadesát procent toho vizuálního prožitku.
VN: Třeba já jsem začínal v mosteckém divadle v elévské škole herectví a na poloviční úvazek jsem dělal osvětlovače. Mám rád, když je světelná atmosféra na úrovni, světla hrají přesně do muziky.
JN: A barvité a přeplácané to být nemusí. Máme rádi střídmost.
Máte i další vzpomínky na město, že.
VN: Vloni mě ministr kultury pozval na výročí Bohuslava Martinů. Vzpomínám si dobře, že jeho ostatky už dávno převezli domů?

Ano, je to tak.
VN: Tak i za to jsem byl rád. Vlastně tu v krátké době hrajeme už potřetí. A k vážné hudbě mám navíc také vztah. Původně jsem chtěl zpívat operu a začal s ní. Pucciniho, nebo jsem v Prodané nevěstě hrál malého kluka. Ale v Othelovi jsem ve sboru sám zpíval sólově Othelův part. Ale moje operní kariéra brzy skončila. Když mi bylo 14 let, dostal jsem roli pasáčka ve třetím jednání. Většinou to zpívají sopranistky a pan dirigent Pártl mě tehdy zkoušel. Je to krásná árie – před popravou Cavaranasiho.
Nakonec jste skončil u rock'n'rollu a popu a vaši fanoušci vám celkem napočítali 446 nazpívaných písniček včetně těch zahraničních. To je obrovské číslo. To dá dost zabrat.
JN: Je jich možná ještě víc. To jsou snad dva roky života jen tvoření.
VN: To všechno je od roku 1964 a počítám do toho i angažmá v Plzni. Neuvěřitelných padesát dva let. Ale pozor, vůbec poprvé jsem zpíval před šedesáti lety. Přešel jsem k popu proto, že jsem si trochu namohl hlasivky právě v roli pasáčka, do toho jsem ještě mutoval a tenkrát jsem hlas ztratil a rád říkám, že dodnes ho hledám. (smích) Operní kariéra nepřipadala v úvahu. Přišel jsem do Plzně a tam jsem se dal na rock'n'roll.
JN: Byla tam výborná kapela s Robertem Ondráčkem a Pepou Kolínem. Dělali rock'n'rolly a poslouchali rádio Laxenberg. Ve finále měl brácha celý dvouhodinový koncert…
VN: Většinou v angličtině, protože ještě nebyli textaři, kteří by to přeložili.
JN: A pak už jsi čekal, až přijdeš do Rokoka. (úsměv)
VN: Potom jsem natočil i pár snímků díky divadlu Alfa v Československém rozhlasu Plzeň. Plzeňské rádio bylo slyšet i do Prahy, všimli si mě a angažovali do divadla Rokoko. A tam to celé začalo. Dělali jsme zkušební snímky Tu kytáru jsem koupil kvůli tobě a Ze soboty na neděli. Obě dvě písničky zabodovaly, staly se z nich hity.
JN: A bylo rozhodnuto.

Spolu jste začali v sedmdesátých letech. Václav už měl rozjetou sólovou dráhu a vy jste měl kapelu Bacily.
JN: Profesionálně 4. srpna 1971, ještě než jsme založili Bacily. Ale dělali jsme spolu hudbu už dávno předtím.
VN: Honza dostal jako malý kluk tahací harmoniku.
JN: Dostal jsem ve čtyřech letech pod stromeček od táty heligonku a doprovážel jsem Vaška na lidové písničky. Chodili jsme o Vánocích i Velikonocích koledovat. Jednou jsme vykoledali nějakých stopadesát vajec. Tak jsme je měli natvrdo a jedli jsme je až do prázdnin. (smích)
VN: Vidíte to. A já vzpomínám, že mě opera provázela a prožila mi celé děství, protože maminka pracovala v divadle jako ekonomická ředitelka. Vždycky po škole jsme chodili do zákulisí a poslouchali.
JN: Jako druhý domov jsme vlastně měli Státní operu v Ústí nad Labem.

Václave, jak se v sedmdesátých letech zrodila spolupráce s bratrem?
VN: Když jsem odešel z mostecké činohry do Plzně, kde to bylo takové divadlo malých forem, brácha chtěl jít na konzervatoř.
JN: Do Prahy to ale bylo z Ústí daleko. Můj kantor byl bývalý vojenský muzikant a učil mě na violonchello. Doporučil mi vojenskou hudební školu v Roudnici nad Labem, která byla čtyřletá jako konerzvatoř, s maturitou. Nasytili mě tam, oblíkli. (Václav se opodál směje) Dali mi co pro to ohledně pořádku a pracovní morálky, prostě pořadová příprava, zákopy a střílení. Od patnácti do devatenácti let jsem byl v uniformě a studoval vážnou muziku, potažmo dechovku do pochodu.

Ale jen u toho nezůstalo, že?
JN: Když přišel rok 1968, nastoupil jsem 1. srpna k posádkové hudbě do Milovic, protože už za pár dní přišla spojenecká vojska Varšavské smlouvy, což byla vážně výhra. Obsadili nás.
VN: A měl jsi přece ten malý tank v okně.
JN: Jo, to měl. (úsměv) Zkrátka se celá divize musela po pár měsících odstěhovat na Slovensko. Posádková hudba a spojaři dostali místo v Topoľčanech. Dosloužil jsem tam druhý rok základní služby a pak mě brácha vyplatil z vojny, protože jsem se měl stát vojenským muzikantem z povolání. A protože Slovensko bylo daleko a proto, že brácha dělal tuhle muziku, mě to začalo taky táhnout. Rok potom jsem ještě dělal konzervatoř v Praze. Potom už byli Golden Kids, ale jak všichni vědí – byli následně rozpuštěni a zakázáni. Byli jsme bez kapely a na to jsme zakládali Bacily. To je ten počátek naší profi spolupráce.

A jak vám to tolik let spolu funguje?
JN: Funguje to dobře, protože si nic neodpustíme, můžeme si říct i ty nejtvrdší pravdy, ale přitom se nerozejdeme, protože se máme rádi jako bratři. Takže rozchod nehrozí. Tolerujeme se a pomáháme. Vašek mi pomohl na začátku a já mu to teď vracím, viď.
VN: (podívá se na bratra a usměje se) Je to tak.

Nabíjí vás energií společná práce?
VN: Přiznávám, že je to dobrý. Vydrželi jsme to spolu už takovou dobu. Máme někdy chvíle, kdy mě někteří nejlepší kamarádi a spolupracovníci opustí a odejdou do nebe. (na chvíli se zarazí) Oni už tu sice mezi námi nejsou, ale písničky zůstávají i s těmi kamarády, kteří je vytvořili. Několik generací písní si potom lidi zpívají. Takže i to teď všechno kolem pomáhá, to mi také dodává sílu.
JN: Písničky od Boba Ondráčka, Zdeňka Rytíře a Oty Petřiny, kteří už s námi nejsou, přežívají. A oni jsou s námi také pořád.

Václav doteď zažil tři velké éry. Golden Kids, vlastní sólová dráha a před pár lety jste nahrál s Umakartem hit Půlnoční, po němž se opět zvedl o Neckáře velký zájem. K tomu vystupujete s akusticky pojatými písničkami v cyklu Mezi svými. Jak je to příjemné?
JN: Jestli k tomu můžu něco říct, tak asi tolik, že to je něco, co přijde v životě a musíte to tak brát. Golden Kids byla krátká éra.
VN: Trvalo to jen patnáct měsíců.
JN: A kdyby se to všechno vyvíjelo jinak, Bacily by třeba nikdy nevznikly. To je jedna věc. Po revoluci se v kultuře všechno změnilo a agentury se rozsypaly. Nám umřel i manažer, takže jsme byli bezprizorní. A přitom jsme pořád pracovali. Jen média se zajímala o něco jiného. Takže si ani nevšimla, že ještě žijeme a něco děláme. Naštěstí se stala taková náhodná záležitost, že nás oslovili kluci z Umakartu, když dělali soundtrack k filmu Alois Nebel.

To byla průlomová chvíle, že?
JN: Jenže ani nezamýšleli, že by skladba Půlnoční měla být nějakým hitem. Dělali ji už předtím o vánočních besídkách. Ve filmu zazní snad jen ve druhém plánu, kdy hraje rádio a není ji ani pořádně slyšet. Ale bylo jim to líto, tak udělali klip a natočili reklamu i s bráchou na hlavním nádraží. Dali to na internet jako pozvánku do kina a stala se taková zvláštní věc, že se do té písničky všichni zamilovali. To jsou věci, které nemůžete naplánovat. Díky Půlnoční si média, vy novináři, televize i rozhlas všimli, že ještě něco děláme.

Takže je to tedy třetí velký vrchol kariéry?
VN: Mám štěstí, že generace muzikantů, kterým je pětadvacet až třicet let, má chuť mi dát takové písničky. Je to opravdu bezvadné.
JN: Protože oni cítí přesně to, co cítil Zdeněk Rytíř, když ti psal texty. Když kolegové i já jsme dělali muziku, Zdeněk Rytíř vždycky říkával, že rozděluje zpěváky do třech kategorií. Jsou interpreti, kteří dostanou písničku s textem a perfektně jí odzpívají a všichni pochopí, oč jde. Pak je druhá kategorie – že píseň odzpívají slušně, ale vůbec neví, o čem zpívají a nepředají náladu a myšlenku písně. No a pak tvrdil, že třetí kategorie je Václav Neckář. (úsměv) Interpret, který do té písně dá myšlenky, které textař ani nezamýšlel. Takže i průměrný text je v jeho provedení vynikající, a proto pro něj rád píše. Čímž vysekl poklonu mému bratrovi, že písně interpretuje tak, že jde po textu a lidi to mají rádi a píseň k nim přijde.

Václave, netajíte se tím, že se chodíte do kostela pomodlit. Písnička Půlnoční v sobě navíc nosí duchovní náladu a atmosféru. Má proto pro vás svůj zvláštní význam?
VN: (odmlčí se a přemýšlí) … Ano, to je ono.
JN: A aby bylo jasno, my jsme tak trošku husité a vyznání jako takové nepraktikujeme.
VN: A já jsem nechal syna pokřtít, až když mu bylo sedmnáct, takže už potom o tom něco vypovídá.
JN: Ale na tom bych moc nebazíroval. Zaprvé, oba dva rádi chodíme do kostela, ale víra pro nás symbolizuje něco jiného. Co to vlatně je. Jestli je to Bůh, láska, člověk, život, nebo nějaká myšlenka. Myslím, že to všechno dohromady nám dává nějakou naději. Cítíme to stejným způsobem. Když to tak cítíte a přijde taková písnička, tak nakonec i tomu posluchači tomu uvěří. Nehledě na to, že ten text je velmi prostý. Bůh v Půlnoční je. A ve světě, kdy člověk ztrácí naději a morální hodnoty se trochu vytrácí, to pro spoustu lidí může být bod, který je uchvátí.
VN: Půlnoční mi kluci dávali před třemi nebo čtyřmi lety, ale víte, já na toto téma zpívám už od sedmdesátých let, když mi Zdeněk Rytíř přebásnil slavnou baladu Suzane.

Odbočme ještě k událostem, které vás potkaly vloni. Prezident Zeman vám udělil státní vyznamenání. Co na to říkáte?
VN: Pan prezident je strašně dobrý člověk. Kdysi dávno jsem přečetl časopis Tvorba a tam Miloš Zeman ještě před revolucí napsal článek o tom, jak na tom vůbec jako země jsme. Od té jsem se zajímal o to a přemýšlel nad tím, jak on to v těch svých článcích řekl.
JN: Nebál se říct natvrdo, jak to je. Ale to se přece nebojí ani dneska. Je konzistentní, není takový, že by něco zaobaloval. Řekne, jak si to myslí. Takových politiků tady moc není.
VN: Medaili, co mi udělil, tedy nenosím na jevišti…
JN: …Třeba já bych jí nosil. Ale musel bych na to mít tu uniformu. (smích)
VN: Ale na srdci jí mám, protože jsme v lednu hráli na hradním plesu. Zpíval jsem Kdo vchází do tvých snů, má lásko a pan prezident přišel do středu parketu, přišel ke mně, objal mě a začal si přebrukovat sloky té písničky. On říká, že to je nejmilejší písnička. Když jsem dělal na kolejích vysoké školy na Strahově, tam jsme tuhle skladbu hrávali.
JN: On v té době studoval a měl taky lásku na kolejích. Byla to pro něj písnička, jako by mu šla z duše a ze života.
VN: Možná proto jsem dostal tu medaili. (smích)
JN: Vaška se nějaký novinář ptal ještě před oficiálním sdělením o nominaci, že by jí mohl dostat, jestli tam bude. Že někteří umělci z nějakých důvodů, třeba i osobních, odmítli jít převzít medaili. S bráchou jsme si říkali, že není důvod odmítat, když mu hlava státu chce dát vyznamenání. On ví, proč mu tu medaili dal. Za spoustu dobré práce. U ostatních také. Mnohdy je to možná těžké rozhodování a nechtěl bych být v kůži prezidenta či ministra, když rozhoduje o nominacích. Vždycky se najdou škarohlídi. Sám jsem si říkal, proč to třeba nedostane Marta Kubišová, nebo in memoriam Waldemar Matuška. A bylo mi řečeno – ti už to všichni mají.

Autor: Bohuslav Stehno

24.2.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Hry bez katastru: Bledé tváře bojovaly na koni i za kůlem

Poříčí – Vinnetou by asi zíral, jak podle recesistů 
z Poříčí vypadá život v indiánské vesnici. Dvaadvacet týmů se utkalo v sobotu 20. srpna na 49. ročníku Her bez katastru.

Stát podruhé obere vlastníky půdy

Okradl je za komunistů, teď je oškube znovu. Za pozemky, které stát lidem kdysi sebral, jim nedá náhradní, ale jen směšně málo peněz. Půda prý došla, dozvídáme se poté, co statisíce hektarů od státu lacino získali zemědělci a překupníci. Na restituce je přitom pozemků ještě dost. Stát si chce ale půdu zcizenou vlastníkům za bývalého režimu nechat, aby měl rezervu pro své plány. Třeba na budování nových přehrad.

Hrozivé svitavské fiasko v Polabí

Svitavy /KRAJSKÝ PŘEBOR/ – Ondřej Murin byl moravskotřebovským hrdinou zápasu v Chrudimi. V poslední minutě coby obránce musel zaskočit mezi třemi tyčemi na místě vyloučeného kolegy Kamische, pokutový kop kryl a v rozstřelu potom další tři.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies