Jejich příjezd komentovaly články o tunách umění, mířících do Litomyšle. Netušil jsem, že umění je možno měřit na tuny. Ohlas občanů a návštěvníků festivalu byl po celé léto zajímavý. Dovolte i můj názor. Podotýkám, že je zcela laický.

Nejprve to, co bylo podle mého dobré, ba výborné. Jednoznačně zajímavé sochy (hlavně obří koule) v zámecké zahradě. Kaddish, to je klasika, prověřená a úspěšná na mnoha akcích i v zahraničí.

Diskutabilní je umístění v Klášterních zahradách, kde lidé hledají klid, mír, odpočinek a relaxaci. Nedivím se čtenářce Lilie, která tam odmítá chodit pod dohledem tyranosaura. Nevadí ale ani některé další objekty, které jsou pojaty smířlivě a skromně.
Komentáře organizátorů a autorů výstavy však zněly poněkud nabubřele. Padala slova o akci monumentální, velkorysé, velkolepé, jedinečné. Výstava dokonce obohatila kulturní mapu světa (!). Naproti tomu jeden z účastníků internetové diskuse glosoval příjezd soch lakonicky - železná neděle. Město prý bylo dlouholetým studiem rozděleno do geometrických obrazců, propojených pomyslnými osami, duchovními siločárami. To jsme ale opravdu netušili, my obyčejní občané, kteří sedmdesátnebo více let po našem milém a důvěrně známém městě chodíme.

Ještě několik příkladů „soch“, které se vesměs nelíbí. Nad schody fortny stojí Velké enigma. Tady se do názvu autoři trefili. Enigma, to je přece záhada, tajemno. Nikdo opravdu neví, co to je a proč to stojí právě tam. Zezdola totiž železná deska s kamenem vypadá, že horní východ zakrývá a hosté Smetanovy Litomyšle fortnu raději obcházeli jinudy. Tady ty osy a siločáry prokázaly službu pravda medvědí. Litomyšlák si přitom vybaví árii Janka z Blodkovy opery V studni, v Litomyšli zvlášť letos opět oblíbené: „Aj to bude švanda, aj to bude švanda. Vždyť ty hloupé čáry, to jsou jen samé láry fáry…“

Na bývalé Bernardce stojí objekt, který má připomenout zbouranou synagogu. Pominu, že pamětní deska má být umístěna o nějakých dvacet metrů dále, kde synagoga skutečně stála.

V sousední olejně jsem do svých sedmnácti let bydlel, tak to snad vím. Biologické stopy na stěnách „sochy“ svědčí o tom, že někteří občané objekt pojali jako nadčasové veřejné WC. Podobná záchodková kreace stojí na Toulovcově náměstí. Zní to asi krutě, ale lidé to tak opravdu berou.

Sochu si Litomyšlští většinou spojují hlavně s pomníky skladatele Bedřicha Smetany či spisovatele Aloise Jiráska. Kdyby autor skutečně geniálního Smetanova pomníku, sochař Štursa ještě žil, asi by mu přišlo líto, že pojmem socha je dnes označována i rozlámaná židle s ohořelými kůly a rezavou traverzou.

Jako laik se skutečně nemohu zbavit dojmu, že organizátoři akce poněkud přestřelili. Kdyby sem nechali dopravit objekty jen ty pěkné, bylo by lépe. Méně by bylo asi více. Na podzim mají objekty snad město postupně zase opouštět. Nebudu mezi těmi občany, kteří budou při tom plakat.

Fotogalerii najdete ZDE.

Zdeněk Vandas, Litomyšl