Jiří Fiala má největší sbírku historických tříkolek na světě

Stroje patří do největší sbírky na světě, kterou vlastní JIŘÍ FIALA z Brna. Doma jich má více než sto dvacet, ale na Malou Hanou jich dovezl třicet pět. Lidé ale některé už znají. Mohli je vidět mimo jiné vloni na festivalu slivovice Biskupické kaléšek. Na několika kouscích se svezou děti již za týden, opět na kaléšku.

Všechny vystavené stroje v Biskupicích jsou krásné a pro děti…

Zjednodušeně řečeno, je tu přehled vývoje trojkolek od prvopočátku do dnešní doby. Přivezl jsem i jednu současnou tříkolku na srovnání, jak vypadají ty dnešní plastové. Výstava mapuje vývoj od těch dřevěných bez řetězu, přes kovové až po ukázku několika vysokých kol. Jsou to zrenovované původní stroje.

Jak jste se k vašemu koníčku vlastně dostal?

Přes naše klasická horská kola, která nakupuji v Brně u jedné firmy. A to jsou spolupořadatelé setkání. V roce 1997 jsem poprvé viděl setkání historických kol, což se mi moc zalíbilo. A oslovilo mě to. Po dědečkovi jsem zrekonstruoval nízké plášťové kolo z roku 1930. Pořád jsem ale pokukoval po těch vysokých, až se mi podařilo o tři roky později koupit první vysoké. Od roku 2000 na nich jezdím. Nyní mám ve sbírce devět vysokých kol, z toho pět jich je originálů. Podařilo se mi také sehnat originální kostitřas z roku 1865 z Francie.

V Biskupicích je vystavena jen část vaší sbírky. Kolik trojkolek máte celkem?

V současné době mám více než sto dvacet strojů. Pro Biskupice jsem zvolil poměrně úzký výběr, asi třicet pět tříkolek. Další čekají na velkou výstavu, která se uskuteční příští rok v Brně. Tam jich představím asi osmdesát. Pro trojkolky jsem doma opravil půdní prostor, kde je plocha zbruba sto čtyřicet metrů čtverečních. Tam je mám vystavené pro sebe a své přátele.

Která trojkolka z vaší sbírky je ta nejstarší?

Jedná se o dva stroje, které pocházejí přibližně ze stejného období. Jedna je německá z roku 1865 a druhá americká ze stejné doby.

Vidíme tady také dřevěná kola. Jak se na tom vůbec šlapalo?

Podle zkušenosti, když používám na setkáních dřevěnou drezínu, která je z podobného období, tak se na tom šlapalo hrozně. Pokusy na něm jezdit byly velmi náročné. Váha a možnost ovládání jsou pro dnešního člověka velmi nepříjemné.

Zkoušel jste někdy na těchto historických strojích jezdit?

Na historickém vysokém kole jezdím už asi deset let. Je to náročné, ale dá se to naučit. Základním problémem je tzv. furtšlap, jak se říká lidově. Musí se stále šlapat, nedá nezvednout ze sedla, protáhnout si záda. Tím pádem to chce před většími akcemi opravdu delší dobu trénovat, aby si na to tělo zvyklo. Vzhledem k mé postavě na trojkolku nevlezu. Ty jsem nemohl vyzkoušet, ale jezdí na nich moje dcera. Ovšem taky roste, takže se omezuje sortiment, který může vyzkoušet. Na některých trojkolkách se dá jezdit i dneska, ale tak dvě třetiny jich jsou opravdové unikáty. Jde o výstavní kusy a nerad bych, aby se poškodily.

Koník ze dřeva. Toho známe spíše pro děti na houpání než jako trojkolku.

Koníky si kupovala pouze šlechta a bohaté měšťanstvo jako hračky pro své děti. Bylo jich tedy poměrně málo vyrobených. Takže jsou vzácní. Mám jednoho vzácného koně, kterého jsou na světě jen čtyři exempláře. Je atypický v tom, že má ruční pohon v hlavě koně, nikoliv klasické šlapky. Vím o jednom v muzeu v Karlsruhe, v Holandsku, v Anglii a toho posledního mám já.

Která tříkolka byla ta první, co jste získal?

K první jsem přišel poměrně komplikovanou cestou. Objevil jsem ji ve Francii v roce 2003 na jednom z našich setkání. Bohužel jsem se ale dlouho rozhodoval, až jsem ji nakonec nekoupil. To jsem si vyčetl v okamžiku, kdy jsme z Francie odjížděli. Takže jsem pak složitě přes pořadatele sháněl majitele v Belgii a pak jsem ji konečně koupil. Je zatím v polorekonstruovaném stavu, protože má neuvěřitelně zajímavé špice ve tvaru písmene „V“. Dělal je kovář a já jsem zjistil, že to dnes neumí nikdo renovovat.

Některé stroje určitě vyžadují opravu. Zvládáte to sám?

Dělám prakticky veškeré práce na těchto strojích. Pouze některé soustružnické části nechávám na odbornících. Ale čištění a lakýrnickou část si dělám sám.

Jak váš koníček bere rodina?

Je spokojená. Jezdíme společně po všech akcích. Dcera vždycky přemýšlí, co bude mít příští rok za trojkolku. Zatím mě s tím nikdo z baráku nevyhodil.

Na výstavě jsou trojkolky z Německa, Ameriky, Itálie, ale českou vidím jen jednu.

Těch českých mám jenom asi deset, protože co se týká průmyslového vývoje, tak první byla Francie a Anglie. V Čechách se objevovaly jen málo. Bylo to tím, že si je mohli dovolit jen bohatší lidé, šlechtici. Tím pádem jich je u nás dochované jen malé množství. A druhý aspekt je ten, že v Čechách prošla dvakrát světová válka, která zlikvidovala strašně moc železných věcí.

Sběratelství trojkolek není zase tak obvyklý koníček. Jsou to přece jen unikáty, které už doma dneska asi nikdo nemá. Kde stroje sháníte?

Jsou dvě cesty. Hledám je na aukcích, na internetu, na burzách a setkáních, na které jezdíme po celé Evropě. Mám navíc ještě jednoho známého, který se tím vlastně živí. Takže ten mi vždycky zavolá: Stojím u trojkolky na burze v Hannoveru, chceš? Ovšem nabízí to takovým stylem, že se nedá říci ne.

Srdeční záležitost

Za nejcennější trojkolku považuje Jiří Fiala stroj z roku 1892 z Anglie. Jde o dívčí tříkolku s ovládáním zadního kolečka. „Je velmi nestabilní. Dcera to na ní zkoušela a dvakrát z ní spadla. Už na ní jezdit nechce. Přesto je pro mě ta nejcennější, protože neznám žádný další takový stroj z výstav, ani z muzeí,“ řekl Jiří Fiala. I tento kousek můžete vidět na výstavě v Biskupicích.