VYBERTE SI REGION

„Herecký svět je někdy absurdní a vtipný,“ říkají mladí herci

Polička - Herci z projektu Listování mluví v obsáhlém dvojrozhovoru o útrapách i radostech hereckého života a potvrzují jen slova populární knihy. Zároveň otevřeně mluví o tom, jak se dnes točí seriály a jak se snaží vypnout od hraní postav.

23.2.2016
SDÍLEJ:

HEREČTÍ KOLEGOVÉ. Gustav Hašek (vlevo) tvrdí, že herci si mezi sebou nezávidí a spíš si úspěch přejí. Přesto by všichni chtěli hrát. To Báře Jánové už se podařilo do televize výrazně prorazit.Foto: Radim Hromádko

Osobně se s Marií Doležalovou, autorkou hodně oceňovaného blogu o hereckých radostech i útrapách, neznají, avšak její dílo milují. Herci GUSTAV HAŠEK a BÁRA JÁNOVÁ její dojmy z osobního zápisníku převedli na jevišti a sami tvrdí, že to, co v něm žena známá jako Saša z Comebacku popisuje, je pravda a někdy i mnohem horší.

Báro, máte také jako herečka hodně blízký vztah k tomu, co Marie Doležalová popisuje ve svém blogu?
Četla jsem její blog a napřed jsem se hodně smála, protože to je tak přesné. A vlastně mě potěšilo i to, že si někdy myslíte, že jako herečka máte některé prožitky jen sama a najednou, jak tak čtete řádky Maruščina blogu, zjistíte, že nejste idiot, ale máte to podobně jako všichni ostatní. Moc se mi líbí, že to tak udělala, napadlo jí něco takového sepsat. I jako herečka musím zmínit, že je to moc dobře.

Na blog i knihu byly mezi vašimi hereckými kolegy různé názory.
Bára Jánová:
Někomu se to nezdá vtipné právě proto, že to zná. Ale nesetkala jsem se s tím, že by někdo negativně reagoval. Ale někteří kolegové se nad tím bavili víc, někteří zase míň, ale dohromady říkají, že je to vlastně super.

Gustave, jak vnímají tuhle knížku mužští herečtí kolegové?
Gustav Hašek: Je to naprosto přesné. Jednoduše popsala to, čím si herec prochází. My se o tom bavíme o všem s kamarády i kolegy. Rozebíráme ten přístup, o němž ona mluví – támhleto bylo dobré, něco jiného zase nejde. Vzhledem k tomu, že je i takhle oblíbené mezi lidmi, je to skvělý. Alespoň nás mohou pochopit.
BJ: Dělá to z nás větší lidi, než si lidé kolikrát o nás myslí. Občas totiž k hercům lidé vážně hodně vzhlíží, jsme pro ně idoly. A tohle dílo nás ukazuje jako normální lidi, je to docela fajn, že nás pak diváci nebudou brát jako takové ty modly a ukáže se ta druhá stránka.
GH: No, ale zase na druhou stranu mohou fanoušci také říct – vždyť ti herci jsou nafrnění, tak proč si na něco stěžuješ. Vždyť nekopeš, nerubeš krumpáčem do země. Máme prostě jen jiné řemeslo, které má také svá úskalí.

Jak vnímáte herecké zákulisí? Je to kolikrát skutečně tak tvrdé, jak se píše v blogu?
BJ: Není tam nic, co by přeháněla, nebo nadsazovala. Takhle to je. Někdy je to opravdu tak absurdní a vtipný. Jsme jako na houpačce, občas je to prostě nahoru – dolů. V tomhle prostředí se prostě lidé podrží, jindy se zase podkopnou. Nebo jaký jiný termín na to použít, ale je to myšlené v dobrém.
GH: V divadelních seskupeních a souborech zažíváte to, že tam je vždycky sranda a neuslyšíte nabubřelé zvolání – musím být lepší než ty a podobně. To tam nefunguje. Ale jediné, co tam vzadu někde v hlavě máte, je to, že musíte udělat mnohem lepší práci, než kdokoliv jiný, abyste zrovna vyhráli ten daný konkurs, na který jdete.

Kniha i blog popisuje spíš ženské prostředí herecké branže, ale jak je mezi mužskou částí? Závidíte si?
GH: Myslím, že to možná tak moc ani herečky neřeší, ale obecně u chlapů nemám pocit, že bychom si záviděli. Práce, kterou dělám, je pro mě fakt velký kredit. Má sice i spoustu negativních věcí – peníze a další faktory, na které si vzpomenete. Ale co se bavíme s kamarády, není to tak, že bych měl pocit nějaké špíny, nikdy na mě nikdo žádnou špínu nehodil, bavíme se upřímně a někdy i sprostě.
BJ: Někdy. (smích) Ale fakt je, že u chlapů to není o závisti. Když se prostě někdy díváte na televize, tak jasně, také si řeknete – no, já bych tam taky chtěla hrát. Práce je prostě málo. Jasně, že to závidíte, ale ne v tom špatném slova smyslu. Jednou se třeba zase otevře šance mně. Také nemůžu říct, že bych měla v okolí někoho, s kým bych se nenáviděla, šli jsme po sobě a dělali si špatné věci. Jsou to vztahy jako každé jiné.
GH: Mám takový dojem a nechci si ho měnit, že v první řadě každý každému přeje úspěch. Už proto, že si všichni uvědomuje, že úspěch bývá třeba jen na chviličku a pak jste zase dole. Ale někde v tom podvěsku to máte – no, sakra, už i Tonda točí Kriminálku Anděl a já furt nic. Dělám to dobře? Nemám toho nechat?
BJ: To je věčné téma. Také si říkáte, že jsem špatná, že na to nemám a pak se najednou něco stane. Řeknete si, že se na to nevykašlete, chcete to dělat a tu práci máte prostě rád.
GH: Pak uděláte právě třeba Listování v Poličce a lidé si řeknou – hele, to bylo fakt super. A to mě nabije.

Listování vás poměrně proslavilo, takže na určitý druh divadelní popularity už jste také zvyklí. Oba jste navíc prorazili i do televize díky Ordinaci v Růžové zahradě.
GH: No, já jsem se tam objevil čtyřikrát během devíti let a už tam nechci být. (úsměv) Hrál jsem tam naposledy borce, kterého kopla vrtačka a on tu vrtačku vzal v igelitce do ordinace, aby jí tam zapojil a ukázal, jak ho vlastně kopla. To jsem se musel hodně stydět.
BJ: To jsou prostě někdy seriálové nesmysly. (úsměv)

Marie Doležalová přesto v blogu rozebírá, že točit seriál či film je pro herce jeho vrchol. Je to i pro vás nejvíc?
BJ: Samozřejmě, že je super kšeft. Je to práce, jsou to peníze, točí se s kamerou a člověka to baví. A ono na herectví tam není moc času. Ale člověk tam vážně chodí jako do práce a to nemyslím nijak špatně. Ta popularita, s kterou je to spojené, je příjemná, někdy je to horší. Někdy nemáte dobrou náladu, jedete na fest a jste unavenej, chce být sám a lidé za vámi chodí… je to nepříjemné. Když za vámi zase přijdou a řeknou, že je příjemné, jak svou práci děláte, potěší to. Zkrátka to má své světlé i stinné stránky.

Takže už vás lidé na ulici poznávají?
BJ: Musím přiznat, že Ordinace v Růžové zahradě je docela katapult. Začnete hrát a za dva měsíce vás zná každý. Když někam přijedete, vidí vás, snaží se vás oslovit. V Praze je to jiné. Lidé jsou tam na ty známé tváře zvyklí a ani vás moc nepoznávají. To v malých městech vás poznají už v autobusu. (smích)

A jak je to s televizní popularitou u vás, Gustave?
U mě sousloví televizní popularita neexistuje. Nevadí mi to rozhodně, ale nepotřebuji popularitu. Točit je fajn, protože člověk má peníze, je to prostě kšeft. Je to dobrý a také má pocit, že to někde setrvá. A vidí to víc lidí z branže, práce se potom teoreticky může nabalovat a může to někam vést. To jsou ty pozitiva. Negativa jsou ta, že na herectví na place fakt není žádný čas a to je třeba při natáčení Ordinace v Růžové zahradě přístup ještě nejlepší. Na podzim jsem točil osmnáctidílný seriál Podvodníci pro TV Barrandov, přičemž nás stopli už po deseti dílech, protože se na to prostě nedalo koukat.

Co vůbec říkáte na takzvanou „fabrikovou" výrobu současných seriálů jako Ordinace v Růžové zahradě, Cesty domů a další?
BJ: Já to chápu. Je to levná a rychle vytvořená rychlá zábava pro lidi, kteří přijdou zřízení z práce a nechtějí se koukat už vůbec na nic těžkého na přemýšlení. Jasně, nám to dává práci. A třeba díky Ordinaci jsem začala dělat i Listování. Právě tam jsem se potkala s Lukášem Hejlíkem. Ale jinak je při natáčení scén v seriálech velká sranda.

Je to tedy pro mladé herce dobrá příležitost, jak se ukázat?
BJ: Každému, když přijde taková nabídka, je za to rád. Někdo dokonce touží po hraní v seriálech. A sama jsem byla ráda, když mi z produkce zavolali, zda bych nechtěla vzít jednu roli. Řekla jsem – jasně, hned to beru. A další věc je, že mě baví hrát na kameru, i když je to úplně něco jiného.
GH: V první řadě jsem docela rád, že se to vůbec dělá. Ne úplně ve všech okolních státech, ale víc na východ – ve Slovinsku, či Maďarsku – nevím, jaké mají zkušenosti se svou vlastní seriálovou tvorbou. Naše seriálová tvorba je hodně velká. Točí se kvanta seriálů a to je dobře, protože občas i já se na tom trošku přiživím a spousta mých dalších kamarádů se na tom také dál a dál přiživí. Zaplať pánbůh za to. Nicméně, takové seriály nesleduji a přijdou mi blbé. (úsměv)
BJ: Je to taková česká specialitka. (smích)

Říkáte, že herectví jako práci milujete. Ale dokázali byste si představit jiný profesní život?
BJ: Určitě jo. Vždyť já jsem dřív dělala asistentku režie, takže jsem se okolo filmů a seriálů motala už od nějakých sedmnácti let. A také mám svůj divadelní soubor, kde dělám i produkci, píšu si své věci, dokonce tomu dělám dramaturgii, takže jsem v tom prostředí tak i tak. Baví mě tvůrčí práce. Tvůrčí věci se ke mně nějak dostaly. Za ty své nemám třeba peníze, ale mám dobrý pocit a klasická práce by mě trochu zabíjela.
GH: Mám své chyby a jedna z nich je, že nemám velké ambice. To znamená, že jsem pořád ve fázi, kdy hledám, čemu se v životě budu věnovat. Zatím dělám tohle, mám své přátelé, lidi v divadle. Líbí se mi také to, že neznám víkendy. Mám to pokaždé jinak a nezažívám stereotyp. Baví mě stýkat se i s přáteli, baví mě s nimi i pracovat. Rozhodně nejsem typ, který by si bez herectví nedovedl představit život, nebo by to byl pro mě nějaký životní cíl.

Gustave, říkal jste, že sedíte s kamarády u piva a bavíte se o herectví i životě. Jakou strukturu přátel máte? Jste radši mezi hereckými kolegy, nebo vypínáte u přátel z naprosto odlišné branže?
GH: Setkávat s lidmi mimo branži je hrozně pozitivní, dobré a je to potřeba být s někým mimo herectví. S kolegy herci se bavíme o práci, asi tak jako každý s kolegy z práce. Ostatní přátelé jsou spolužáci ze základky a střední a s nimi se občas člověk vídá a je to fajn a zajímavé.
BJ: Mám to podobně. S herci a herečkami se pořád bavíme o divadle, herectví a je to neustále stejný koloběh. Takže ráda lítám úplně do jiné sféry, někam vyjdu se známými, mám ráda nebavit se jen se stejnými lidmi. I když je pravda, že ostatní kamarádky se poptávají na to, jak funguje herecký život, ale už je to zase něco trochu jiného, je to takové nadšení.
GH: A navíc pro lidi, kteří nejsou od divadla, je divadlo jakási kuriozita. Je to trošku jiný život.

Listování mělo při posledním lednovém představení v Poličce narozeniny a oslavilo stou zahranou knihu. Pamatujete si, jak jste vůbec do Listování přišli a jak vás Lukáš Hejlík zlákal?
BJ: Docela dobře. Pamatuji si, jak jsme točili nějakou scénu na lékařském pokoji a on se mě najednou zeptal, jestli bych neměla čas, že se skupinou herců dělá Listování. Přišla jsem se na to podívat a dost se mi to líbilo. Třeba Kde se touláš, Bernadetto, to byl skvělý titul. Kývla jsem mu na to i proto, že jsem té práce neměla zase tolik, což už je dnes jinak a teď je toho docela dost.

A jaké bylo první seznámení s Listováním po klubech?
BJ: Listování je v některých ohledech poměrně těžká disciplína, kolikrát i těžší než činohra. Člověk je tam kolikrát víc za sebe než za roli. Zpočátku tam vůbec nebyla sebejistota, byla jsem nervózní a na prvních představeních to na mě možná bylo i vidět. Na každém Listování si chvíli zvykám, jsem nervózní, jenže potom se do toho člověk dostane a už jede na vlně. Ale vidět do té kuchyně, to bylo nejtěžší.

Gustave, a co váš první kontakt s tímto projektem?
GH: Lukáš, Pavel a Věrka jsou moji spolužáci ze školy, takže je znám od počátků. Sešli jsme se v Praze a Listování znám od zrodu, ale připojil jsem se až později. Ale vůbec poprvé jsem ho viděl, když hráli Smrt zajdy Munroea od Nicka Cavea. Lukáš mi řekl, že bych se jim na toho zhýralce hodil.

Tak ještě jedna věc, když mluvíte o Lukáši Hejlíkovi. Při hraní knihy Kafe a cigárko jste ho dokonale imitoval…
GH: …Ale pozor, to byl jeho nápad. Asi proto, aby se i zpropagoval. (smích) Ale ne, sám přišel s tím, že by to byl dobrý fór. Ale tím, jak je Listování osobní, a jak lidé chodí na představení, všichni vědí, kdo je Lukáš Hejlík a má to tam svůj smysl, je to vtipné a baví mě to.

Autor: Bohuslav Stehno

23.2.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Zastavit Pecku? Ne, tohle se opravdu nepovedlo

Svitavy /KOOPERATIVA NBL/ – Jsou zápasy, po kterých poraženému nezbývá než zatleskat výkonu soupeře. To byl případ druhého kola Kooperativa NBL, ve kterém svitavští Tuři prohráli v Ústí nad Labem se Slunetou rozdílem sedmnácti bodů.

„Zahrajeme jako o život,“ vzkazuje kapela Chinaski

Vysoké Mýto – Skupina Chinaski má za sebou úspěšnou festivalovou sezónu.

Svitavská liga, poslední výstřel v roce 2016

Květná – Nové místo, nová dráha, jen konec Svitavské ligy v požárním útoku je každý rok stejný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies