FOTO: Na Toscu bylo narváno

Hrála se dvakrát, ve čtvrtek a v pátek a v obou případech bylo na zámeckém nádvoří narváno. Hudební drama se odehrává ve dvou dnech června roku 1800 na pozadí osvobozeneckého boje Itálie z politického útlaku. Inscenace pražské Státní opery měla premiéru 7. června 1999 a má za sebou již přes 160 úspěšných repríz. Nejinak tomu bylo v Litomyšli. Dramatické scény prokládají líbivé melodie. Dvě árie Cavaradossiho, duet s Toscou z prvního dějství, modlitba Toscy ve druhém jednání nebo skvěle vystavěné Te deum, to vše patří ke skvostům operní literatury. V prvním večeru v titulní postavě pěvecky nadchla vycházející hvězda sopránového oboru Csilla Boross, ve druhém představení byla herecky dokonalejší Maida Hundeling. Ruský tenor Sergej Ljadov byl alternován slovenským pěvcem Michalem Lehotským, který je již v Litomyšli dobře znám. Ve třetí hlavní roli zpíval v obou večerech Jiří Sulženko. Jeho basbaryton mu dovoluje interpretovat jak nízko položené komické party Bonifáce v Tajemství či Bartola z Lazebníka (jmenujeme-li jeho litomyšlské kreace), tak i tohoto barytonového padouch a Scarpiu. Na své si přišli vedle milovníků italského belcanta také diváci, jejichž „parketou“ jsou operní dramata. Vždyť všechny čtyři hlavní postavy během děje zemřou. Angelotti spáchá ve vězení sebevraždu, Scarpiu Tosca probodne, Cavaradossi je popravčí četou zastřelen a Tosca nakonec z Andělského hradu skočí do Tibery. A k tomu krásná hudba. Kdo si přeje víc?

Tosca, tato opera patří k těm, které pro inscenátory představují skryté nebezpečí. Stačí jmenovat dva případy z minulosti. Barytonista Richard Haan (do Litomyšle nebyl jako Scarpia tentokrát obsazen) ve své vzpomínkové knížce „Bludný Holanďan v La Manche nezabloudil“ první z nich popisuje. V jednom představení se Scarpia do své role vžil natolik, že při snaze zmocnit se násilím Toscy, jí roztrhl kostým. K velké spokojenosti pánů v prvních řadách publika tak světlo světa spatřily červené kalhotky. Problémem bývá i závěrečný skok hlavní postavy z Andělského hradu. Obvykle se na místo dopadu v zákulisí navrší několik matrací. Jednou to chtěl jevištní mistr vylepšit a postavil tam trampolínu. Úmysl dobrý, výsledek katastrofa. Rekvizita byla až příliš pružná, takže po skoku se ke gaudiu publika nad hradbami Andělského hradu ještě třikrát objevila ječící Tosca, pokaždé o něco níž. V Litomyšli se nic takového naštěstí nestalo...

Zdeněk Vandas, Litomyšl