„Letos jsme tu měli nějakých patnáct stolů a rodiny se tu různě točily. Je fajn, že v jednu chvíli byly obsažené úplně všechny kapacity," liboval si.

Deskové hry jste ke všemu spojili s díkem tří králům. Proč jste k tomu přidali právě tuhle myšlenku?
Koresponduje to s tím, když jsme festival pořádali úplně poprvé. Tohle už je naše počtvrté. Tenkrát jsme hraní deskových her spojili s výročím charity a program jsme tvařili tak, abychom nabídli zábavu nejen pro děti, ale zároveň jsme tím oslovili i rodiče. Zkusili jsme to poprvé a vyšlo to. Přemýšleli jsme, jakým způsobem festival nabízet dál. Platí přece, že kdo si hraje, nezlobí. Stejně jako děti tak i rodiče. A protože to je akce pod farní charitou a tříkrálová sbírka je závislá jak na podpoře dětí i rodičů, zdálo se nám jako skvělý nápad nabídnout to právě i tímhle směrem. A také pro jejich známé i rodiny. Proto, že máme také dobrou odezvu od kamarádů a známých, že je deskové hry v takovém prostředí baví, tak vždycky přemýšlíme, jak to posunout dál.
Ale není to jenom akce charity. Scházejí se tu i party kaamarádů, které sem přinášejí další skvělé hry. Máme tak velkou baterii nápadů a navíc si tu lidé sednou i s někým, kdo to v životě nehrál. A tak vzniká to, že hrají celé rodiny, nebo rodiče s kamarády.

„U deskových her se tvoří parta, zažijete i daleko intenzivnější prožitky než
u počítače."

Hry postupně přidáváte a sami se je přímo na místě učíte?
Přesně tak to je. Vždycky si zahrajeme něco úplně nového. (úsměv) Ale jsou to vážně různé skupiny, kteří sem hry vozí. Jednak je to Dům dětí a mládeže, potom se na tom podílí i Klub deskových her z Litomyšle. A přidali se k nám také naši kamarádi, kteří hrají Warhammer a složitější deskové hry. Potom sem dojíždí skupinka z Jablonného nad Orlicí. Ta dodává i různé karetní a deskové hry. Právě ti nabízejí hry, jež hrajeme vůbec poprvé. Ale zase jsme rádi, že se nám to nabaluje. Vidíte to – tak, jak jsme začínali od pár her a karet, tak je tu dnes spousta her a pořád je co hrát. Stále jsou tu nové nápady a nové i netradiční hry. A přiznávám, že je také hodně těžké se v tom orientovat. Ale mám radost, že to tak funguje.

Takže se často potkáváte i mimo podobné oficiální akce?
Setkáváme se i na nějakých akcích v týdnu, nebo si prostě chceme užít chvilku společného času. Je to báječné.

Říká se, že hry jsou spíš doménou dětí. Avšak překvapilo mě, že je tu spíše hodně rodičů a baví se tu hlavně tatínci. Je už poměrně normální jev?
Myslím, že tátové jsou správně hraví. V každém tátovi je kus kluka, který si rád hraje. A já jsem rád, když si přijde tatínek zahrát se svými dětmi. Obvykle míváme počty rodičů a dětí vyrovnané, možná to teď byla jen náhoda. Byla tu i spousta maminek. Jenže když vidím kompletní rodinu na naší akci, mám z toho velkou radost. Všichni tu mají chvilku času pro sebe a děti si tu mohou také vyhrát s čímkoliv. Ale přece jen musím říct ještě trochu něco jiného.

Povídejte.
Tím, jak pracuji tady v charitě ve službě, tak to sám vidím, že tátové toho volného času moc nemají, když mají na starost celou rodinu. Takže jsem rád, když je tu také potom potkám. To jsou ty společné chvíle a myslím si, že o tom deskové hry jsou – strávit nějakou chvíli spolu.

V dnešní době se omílá fenomén počítačů i další lákadel, která odvádějí děti od dalších aktivit. Máte názor na to, proč to tak je?
Je to možná jen můj názor, ale počítačové hry prostě dokáží člověka zaujmout. Jsou krásné, jsou koukatelné a vyžadují také minimum námahy. Když si chci zahrát deskovou hru, potřebuju k tomu další lidi. To znamená, že se musím sejít s nějakou partou, musím jim to nějak nabídnout a musí nás to bavit. To je právě to, co se nám na tom našem odpoledni daří a lidé to poznají. Ať už s těmi našimi kamarády, ale můžeme nad tím strávit celé odpoledne. K počítačovým hrám nemusíte nikoho příliš zvát, můžete si je zahrát i sám. Existují i hry jako solitairy a jiné, které také vyžadují partu lidí a to je prima. A třeba je festival i přesvědčí, aby si doma také zahráli a navíc deskové hry spojují.

Studie odkazují i na to, že počítačové hry některých žánrů pomáhají rozvíjet logické myšlení dítěte. S podobným principem pracují i deskové hry. Rozdíly tu tedy nejsou, souhlasíte?
Každá hra vás nějakým způsobem rozvíjí. U těch počítačových jde také hlavně o byznys. Ten, kdo je vymýšlí, to dělá tak, aby se kupovala, kupovala a dokupovala s různými přídavky. Může se tam navíc vytvořit i jakási závislost – líbí se mi to, chci to zkusit znova a znova. U deskových her to funguje trochu jinak. Máme i hry, které pracují s logickým myšlením a prvkem náhody. Můžu si s tím užít i trošku humoru, anebo si máte chuť trochu zasoupeřit. Stačí najít jinou logickou hru, kde je prvek logiky daleko podstatnější pro průběh hry. A potom máte kooperativní hry, které tvoří i nějaký děj a vyžadují spolupráci, abyste se dostali do další fáze hry a vyhráli.
U deskových her se tvoří parta, zažijete i daleko intenzivnější prožitky než u počítače. Ale tyhle hráče k tomu musí někdo přivést a nabídnout jim to. Počítačovému hráči si stačí doma sednout, zapnout hru, vytvořit partu s anonymními lidmi v poměrně anonymní komunikaci. A nepotřebujete tam ani zvlášt nějaké velké pozvání. Nic proti tomu nemám, ale daleko živější jsou zkrátka deskové hry a navíc se tam potkáte i s živým člověkem. Můžeme spolu mluvit, poplácat se po ramenou a vidíte emoce. A máme bohatší slovník. Je přece rozdíl, jestli mě někdo pozve na párek v rohlíku, nebo na dobrý kousek hamburgeru.