Na Fotofestivalu v Moravské Třebové se prezentují i mladí fotografové. Pamatujete si, kdy jste začal s focením? Kdo vám půjčil poprvé do ruky foťák?
Ondra Pýcha, Nikon 801s to byl. Přikoupil jsem si k tomu takové zoom laciné makrosklo od Sigmy, abych zjistil, jestli mne to chytne, no a začal jsem. Úplně první vážka, kterou jsem kdy vyfotil, byl tandem Orthetrum sabina, u letiště ve Wameně na západním Irianu v červnu v roce 1996.

Vaším fotografickým tématem jsou vážky. Vážka je symbol proměny… Proč jste si jako objekt fotografování vybral zrovna vážky?
Nejupřímnější odpověď asi bude, že náhoda. Rok 1996. Dobré místo a čas, čistá a naježená samota – rozcitlivělý přijímač. První tropický deštný les okolo mělkého potoka – brilantní vysílač. Půjčený fotoaparát a makroobjektiv – nový prvotní dluh. Zkrátka shoda okolností, synonymum náhody. Fascinují mě, vážky, jako výraz a tvar. Rozlišuji, a myslím, že na jemných úrovních, vzory jejich barevnosti a tak nějak vůbec celostně tělesné struktury a držení těla a základní vzorce chování. Obecně vzato u hmyzu mě uhranula rozmanitost forem. Tisíckrát téměř totéž krát drobná barevná odchylka krát zanedbatelná změna v proporci krát prostředí krát deset plus funkční úprava plus korekce lomeno čas, nemohu tomu odolat. To, v čem se orientujete, se tak nějak začne samo zajímat o vás, v tom je výhoda toho, co vás opravdu zajímá. A, veledůležitě, potkal jsem lidi k vážkám se vztahující, se kterými jsme si padli do oka.

Jak se vlastně vážky fotí? Musíte na ně číhat, čekat někde u vody…
No, trochu. Vlastně se domotám někam, kde se mají důvod vyskytovat, tak hodinu tam zevluju a načítám si to prostředí a pak pomalu začnu. Když tam vydržíte dlouho, přestanete být strašidlem, ale stanete se součástí prostředí, vážčí paměť není nijak oslnivá, vlastně začínají každý den znova… Takže já tam tak jsem, nedělám prudké pohyby, vybírám si místa, která "píšou", hlídám si světlo a pozadí, sem tam ulomím něco, co vím, že by mi mohlo překážet, občas si dám cigáro, sedím v broďákách v proudu, čímž se ochlazuju, jenom tak očumuju, pozoruju vážky, ptáky, hady, ještěrky, všechno to přileze blíž, když jsem tam dlouho pomalu a potichu, mlčím si, občas se zvednu, připlazím, zabořím lokty do písku a říkám si, radši to trošku přepálím… A tak. Dá se to vydržet celý tejdny.

Před lety podle vás dokonce pojmenovali přírodovědci šídlo Gynacantha bartai. Náhoda, nebo je vám něčím blízké?
Asistoval jsem při záchytu typového materiálu. Chytili jsme samici soumračného šídla rodu Gynacantha, která tehdy ještě nebyla popsána. V rámci nějaké večerní pohody s pivem a banánem na verandě Dennis Paulson podlehl euforii a zahlásil, že až to šídlo bude popisovat, tak ho pojmenuje po mně. To bylo v Peru na Rio Tambopata v roce 2002. O tři roky později jsem se pak dozvěděl, že šídlo bylo skutečně uvedeno do análů vědecké literatury jako Gynacantha bartai Paulson & von Ellenrieder, 2007 po zpěvákovi a fotografovi vážek z Čech, což je taková milá věc, spíše přátelské gesto než nějaké vyznamenání za zásluhy.

Za vážkami cestujete po celém světě. Kde jsou nejkrásnější?
Eh, vážky? Nevím. Já to mám nejraději v tropech, v lese, u potoků a říček. To je pro mne rozhodující. Když se dostanu k takovému místu, fotím to, co tam je. Vynechávám jenom takové ty "všudypřítomňáky", které už většinou mám. Třeba Diplacodes trivialis, taková modrá štíhlá vážka, která se vyskytuje úplně všude od Indie po Austrálii, od Japonska po Sumatru, to nevím, v jakém stavu bych musel být, abych se kvůli ní ohnul… Asi už jsem snob.

O víkendu jste hostem Fotofestivalu v Moravské Třebové, kde zahajujete svoji výstavu fotografií. Můžete přiblížit, jaké snímky jste pro tuto výstavu vybral?
Jedna sekce je takový pelmel z celého světa, i rané práce tam jsou, potkávací záběry a tak. Druhá část je takové modré srovnání dvou druhů rodu Leucorrhinia ze severní polokoule, přičemž jedna americká, jedna euroasijská. A pak ještě nepublikovaná věc, nová, recentní: nejběžnější nebo spíš typické zygopterní vážky povodí řeky Digitam z Papuy, včetně fotky té řeky samotné. Takový fotovýlet do míst, kam se jen tak někdo nedostane, protože jiný důvod než hmyz, případně ptactvo nebo stromy, k jeho návštěvě vlastně není…

Na vernisáži budete i zpívat. Uslyší třebovské publikum nějaké nové skladby?
Samé staré. Ale tak krásně a procítěně zahrané, že to snad nikomu vadit nebude…